Myšlení v černé skříňce

Neúspěch. Ať už se vám nepodařilo složit zkoušku, nezískali jste člověka, který se vám líbil, nebo jste nepřipravili skvělé jídlo pro své přátele – neúspěch je prostě neúspěch. A patří k nejvíce frustrujícím a děsivým věcem, které existují.

Možná ale neplatí, že je neúspěch jen frustrující, děsivý a kontraproduktivní. Možná je zároveň i pravým opakem. Následující úryvky ukazují, jak lze neúspěch využít ve svůj prospěch – a jak je ve skutečnosti klíčem k pokroku a úspěchu.

V tomto shrnutí zjistíte, proč není stíhání nevinných lidí žádnou výjimkou, jak vynález bankomatu vzešel z neúspěchu a jak dobře se ve skutečnosti učíte ze svých vlastních chyb.

Dětem dělá velký problém přiznat si chybu. Je pro ně téměř automatické popírat, že dělají věci jako třeba kreslení po zdech, i když jsou důkazy – fix v ruce a inkoust na prstech – naprosto nepopiratelné.

Jsme na tom v dospělosti o tolik lépe? Ve skutečnosti ne. Lidé obecně velmi neradi přiznávají, že se zmýlili. Dokonce nesnášíme přiznání chyby víc než samotné chyby!

Jasně je to vidět na trestním soudnictví. V roce 1984 umožnil nástup testování DNA žalobcům prokazovat vinu prakticky bez pochybností. Člověk by čekal, že tato téměř bezchybná technologie bude fungovat i opačně – pomůže nespravedlivě odsouzeným prokázat nevinu. Bohužel to tak většinou nebylo. Policie i žalobci jen zřídkakdy připustili, že se dopustili omylu.

Vezměme si případ Juana Rivery, devatenáctiletého mladíka s anamnézou duševního onemocnění. V roce 1992 byl obviněn ze znásilnění a vraždy jedenáctileté dívky a odsouzen na doživotí. O třináct let později test DNA prokázal, že je nevinný. Žalobci však neustoupili a jeho propuštění trvalo dalších šest let.

Proč je tak těžké chybu přiznat? Přiznání omylu ohrožuje naši sebeúctu, zvlášť když jde o něco zásadního. Žalobci v Riveraově případu nemuseli být nutně špatní lidé. Možná jen nedokázali snést představu, že se dopustili tak závažného pochybení, a podvědomě se ho snažili zakrýt.

Nejtěžší část přiznání chyby je ta první – přiznat si ji sám před sebou. To platí obzvlášť tehdy, když je chyba obrovská, například když pošlete nevinného člověka na třináct let do vězení. Přiznat si tak strašlivý omyl okamžitě ohrožuje vaši sebeúctu a vůbec schopnost žít sám se sebou.

Je tedy velmi pravděpodobné, že žalobci skutečně věřili, že je Rivera vinen, a že si k negativnímu testu DNA našli nějaké „vysvětlení“, které jim umožnilo vinu dál předpokládat.

Jak jste viděli v předchozí části (a jak jste se nejspíš naučili i z vlastních zkušeností), přiznat chybu je nesmírně obtížné. Vyhýbání se selhání a odmítání pochopit jeho důsledky má ale vážné následky: brzdí naši schopnost uspět.

Selhání není jen osobní ostuda; je to především signál, že něco není v pořádku. A jakmile víte, že něco nefunguje – ať už jde o váš osobní přístup, nebo o způsob, jakým je organizovaná firma – získáváte příležitost to napravit.

Představte si to na basketbalu. Každý neproměněný hod je technicky vzato selháním. Zjevně jste udělali chybu v odhadu. Možná držíte míč špatně, používáte příliš velkou sílu nebo skáčete neohrabaně. Pokaždé, když netrefíte koš, víte, že jste nějakým způsobem selhali v pokusu o dokonalý hod.

Právě tím, že své chování přizpůsobujete zpětné vazbě, kterou z neúspěchů dostáváte, se zlepšujete a nakonec uspějete. Všechny tyto neproměněné střely vám poskytují zásadní informace o tom, jak to příště udělat lépe – jak držet míč, jak vyskočit – abyste nakonec skórovali.

Stejně funguje i příroda. Druhy se vyvíjejí stovky tisíc let, přičemž každá generace předává dál mutace, které usnadnily přežití. Jako by si každý druh vedl záznam o tom, co ho málem zničilo, aby budoucí generace byly lépe připravené na nebezpečí.

Podobný přístup použil tým biologů ve společnosti Unilever, když se snažil navrhnout trysku, která by se neucpávala. Celkem vytvořili 449 návrhů a vždy vybrali ten nejlepší z dané série. Takto postupně, přes mnoho dílčích neúspěchů, nakonec vyvinuli nejúčinnější trysku.