Můj zázrak porozumění

Měli jste někdy pocit, že vám najednou „docvaklo“ něco, čemu jste předtím nerozuměli? Většina z nás zažila ten okamžik, kdy nám náhlý vhled pomůže něco pochopit nebo uvidět v novém světle. Představte si ale, že by tím „prozřením“ byla skutečná mrtvice.

Právě to se stalo autorce 10. prosince 1996, kdy jí bylo 37 let. Do té doby věnovala většinu svého života zkoumání fungování lidské mysli. Mrtvice jí umožnila na vlastní kůži prožít odlišné fungování obou hemisfér jejího mozku.

V této knize se seznámíme s jejím osobním příběhem a s moudrostí, kterou si z tohoto těžkého úderu odnesla – a s tím, jak se z něj dokázala zotavit. Dozvíte se také, jak ji bratr se schizofrenií přivedl k zájmu o mozek, jaké pozoruhodné rozdíly existují mezi pravou a levou mozkovou hemisférou a jak jí mrtvice paradoxně přinesla i hluboký pocit blaženosti.

Autorka Jill Bolte Taylor vyrostla v Terre Haute v Indianě. K tomu, aby se stala neuroanatomkou – odbornicí na anatomii a fungování nervového systému – ji ve skutečnosti inspiroval jeden z jejích bratrů, u něhož byla diagnostikována schizofrenie.

Fascinovalo ji, že jeho pohled na svět se od jejího lišil, přestože byli sourozenci podobného věku. Jinak zpracovával informace, a proto se i jeho chování výrazně lišilo od chování ostatních. To v ní probudilo hluboký zájem o to, jak vlastně lidský mozek funguje.

Vydala se proto na náročnou akademickou dráhu, aby mohla zkoumat biologické základy schizofrenie. Byla přijata na bakalářské studium na Indiana University, kde studovala lidskou biologii. Současně získala místo v Terre Haute Center for Medical Education, kde pracovala jako laborantka v laboratoři lidské anatomie a v laboratoři neuroanatomického výzkumu.

Později nastoupila do šestiletého doktorského programu na Katedře biologických věd Indiana State University. V roce 1991 získala doktorát a o pár let později působila na Harvard Medical School jako postdoktorandka na Katedře neurověd.

Nakonec získala svou vysněnou pozici v Laboratoři strukturální neurovědy v McLean Hospital v Belmontu ve státě Massachusetts. Laboratoř vedla renomovaná neurovědkyně dr. Francine M. Benes, kterou Bolte Taylor obdivovala pro její špičkovou práci s postmortálními mozky při zkoumání schizofrenie.

Takto se Jill Bolte Taylor dostala k lidskému mozku – a k práci s ním. V následující části se seznámíme s některými vědeckými fakty o děsivém, život měnícím zážitku, který prožila, když ji postihla mrtvice.

Většina lidí má alespoň základní představu o tom, co je mrtvice. Obvykle ji vnímáme jako nebezpečný, potenciálně smrtelný problém související s mozkem. Méně se však ví, že existují dva hlavní typy mrtvice: ischemická a hemoragická.

První typ, ischemická mrtvice, nastává tehdy, když se v cévě vytvoří krevní sraženina. Ta zabrání tomu, aby kyslík, který je krví přenášen, mohl proudit do buněk a neuronů v mozku. Tepny se směrem od srdce postupně větví a ztenčují, aby dosáhly i vzdálenějších částí těla, například mozku. Pokud se v nich krev začne srážet a přestane cévou volně proudit, jsou mozkové buňky ochuzeny o kyslík a dochází u nich k těžkému poškození, nebo přímo k odumírání.

Druhý typ, hemoragická mrtvice, je ten, který postihl Jill Bolte Taylor. Vzniká tehdy, když céva praskne a krev začne zaplavovat mozkovou tkáň. Srdce pumpuje krev do mozku tepnami a následně je krev odváděna žilami. Při hemoragické mrtvici je krev do mozku hnána tepnami pod velmi vysokým tlakem, který je pro žíly příliš velkou zátěží.

Za normálních okolností je mezi tepnami a žilami hustá síť kapilár, která tlak snižuje. Pokud se však člověk narodí s arteriovenózní malformací, jako tomu bylo u Bolte Taylor, je kapilární síť deformovaná nebo zcela chybí. Mezi tepnami a žilami pak není žádný „tlumič“. Krev proudí přímo z tepen do žil, až žíly tlak přestanou zvládat a prasknou.

V takové chvíli se krev přímo mísí s neurony v mozku, což vede k vážnému, často i smrtelnému poškození mozku.

Nyní, když znáte základní rozdíl mezi dvěma typy mrtvice, je čas podívat se blíže na samotný mozek.