Můj milovaný svět

Co je potřeba k tomu, abyste se stali soudcem Nejvyššího soudu Spojených států? Na to možná neexistuje jednoznačná odpověď, ale když Barack Obama v srpnu 2009 jmenoval do této funkce Sonii Sotomayorovou, bylo to poprvé, kdy se na takto vysoce vážený post dostala osoba hispánského původu, a teprve potřetí v historii byla vybrána žena. Pojďme se společně podívat na život Sotomayorové a zjistit, jaké kroky ji dovedly až na soudcovský post. Její dětství, školní léta a začátky právnické kariéry proměnily mladou dívku z Bronxu v právnickou autoritu. V tomto shrnutí se dozvíte, co ji naučil pomeranč o soběstačnosti, jak smrt v rodině nakonec přinesla i něco dobrého a jaké bylo být Latinou na Princetonu a na Právnické fakultě Yale.

Sonia Sotomayorová se narodila roku 1954 do portorické komunity v problémových bytových projektech v Bronxu v New Yorku. Žila tam v docházkové vzdálenosti od početné rozvětvené rodiny sestřenic, prarodičů, tet a strýců, z nichž mnozí sotva mluvili anglicky.

Rodina Sotomayorových rozhodně neměla jednoduchý život. Alkoholismus jejího otce přiměl matku, aby se z domova prakticky stáhla. Aby se vyhnula tomu, že bude doma ve stejnou dobu jako manžel – což vždy vedlo k vyhroceným hádkám – trávila noci a víkendy v nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra.

Mladá Sonia si uvědomovala, že její otec svádí boj, který nemá plně ve svých rukou, přesto se o něj starala. Jejich společné cesty do obchodu s potravinami, kdy ji otec učil vybírat nejlepší maso a nejšťavnatější ovoce a dával jí drobné na bonbóny, byly vždy vrcholem jejího týdne.

Když jí však bylo sedm let, diagnostikovali jí dětskou cukrovku. Pro malou dívku to znamenalo další velkou výzvu: ani její otec závislý na alkoholu, ani úzkostná matka neměli dostatečně pevnou ruku, aby jí mohli každý den aplikovat potřebné inzulinové injekce. Sonia se proto naučila píchat si injekce sama – nejprve trénovala na pomeranči. Tato zkušenost v ní vyvolala silný pocit samostatnosti: tehdy pochopila, že se může spolehnout sama na sebe, pokud chce přežít.

Disciplína, vytrvalost a nezávislost, které si Sotomayorová osvojila už v raném dětství, se staly jejími velkými přednostmi a poháněly ji k výborným výsledkům během školních let.

Když bylo Sotomayorové pouhých devět let, její otec zemřel na srdeční potíže. Po počátečním období hlubokého smutku a deprese jako by její matka náhle ožila. Začala doma mluvit anglicky, aby podpořila Sonii a jejího mladšího bratra v jejich školních výsledcích.

Povzbuzená změnami doma se Sotomayorová začala více soustředit na učení. Vzpomíná si, jak se v páté třídě zeptala své nejchytřejší spolužačky, jak se vlastně učí. Dívka, zaskočená touto otázkou, jí popsala svou jednoduchou metodu: při čtení si podtrhávala klíčové myšlenky, ve třídě si dělala poznámky a před testy si důležitá témata znovu procházela.

Tyto strategie se většině lidí mohou zdát samozřejmé, ale představte si, že byste na ně museli přijít úplně sami. Tím, že se naučila žádat ostatní o radu, dokázala Sotomayorová dramaticky zlepšit své výsledky.

Když její učitel začal udělovat zlaté hvězdy za vynikající práci, rozhodla se, že jich nasbírá co nejvíce. A nejen ve třídě. Začala vynikat i v mimoškolních aktivitách, zejména v debatním kroužku. Z dívky, která dříve jen opakovala správné odpovědi, se díky debatám stala někdo, kdo umí rozebírat tvrzení, tříbit analytické myšlení a rozvíjet přesvědčivé argumenty.

Se sbírkou zlatých hvězd a samých jedniček začala Sotomayorová snít ve větším – představovala si, jaké by bylo stát se právničkou nebo dokonce soudkyní.