Morální kmeny

Ať se podíváte kamkoli, narazíte na nějaké citlivé téma, které vyvolává silné emoce. Politika už dávno není o věcné debatě – protivníci se stále víc polarizují a každý je přesvědčen, že má morální převahu. Přitom by to mohlo být jinak.

Způsob, jakým mluvíme o morálce a o vlastním morálním postavení, má kořeny v evoluční historii lidstva. Stačí trochu úsilí a sebereflexe a různé strany mohou dospět k závěrům, které skutečně prospějí společnosti a zvýší celkové štěstí.

V následujících kapitolách se dozvíte, jaké překážky nám brání ve vzájemném porozumění a co lze udělat pro to, abychom tento trend zvrátili. V tomto shrnutí uvidíte:

• proč jsou střety různých morálních představ tak obtížně řešitelné,
• co je to vězňovo dilema,
• a proč je koláč lákavější, když je váš mozek zaměstnaný něčím jiným.

Svět se rychle mění, ale lidé zůstávají biologicky téměř stejní. Evoluce nás vybavila schopností spolupracovat uvnitř vlastní skupiny, ale naše ochota a dovednost spolupracovat mezi skupinami stále výrazně pokulhává. Historie konfliktů to jasně dokládá.

Vzájemně prospěšnou spolupráci ohrožuje řada faktorů, z nichž nejvýraznější je to, čemu se říká tragédie společného. Jde o odborný termín pro konflikt mezi vlastním zájmem a zájmem celku – jinými slovy Já versus My/Vy.

Představme si, že Art cestuje sám Divokým západem. U napajedla spatří siluetu jiného jezdce. Art neví, zda je cizinec ozbrojen, sám má ale u pasu pistole. Když se setkají, oba se navzájem odhadují, zatímco jejich koně pijí vodu.

Pokud bude Art uvažovat čistě sobecky, má jen málo co ztratit, když Buda, cizince, zastřelí. Zbaví se tak rizika, že bude okraden. Řekněme ale, že se Art rozhodne Buda zatím nezabít. Když Art později usne, Bud mu do whisky přimíchá jed – i on se totiž bojí, že bude okraden. Když se Art probudí, rozmyslí si to a Buda zastřelí. Potom nic netuše vypije otrávenou whisky a zemře.

Kdyby byli Art a Bud méně sebestřední a dokázali spolupracovat, nezemřel by ani jeden. To je tragédie společného.

Druhá hrozba vzájemně prospěšné spolupráce je známá jako tragédie zdravého rozumu. Tentokrát jde o konflikt My versus Oni – jedna skupina staví své hodnoty proti hodnotám druhé.

Výmluvným příkladem je příběh dánského deníku Jyllands-Posten. V reakci na islámský hadís zakazující zobrazování proroka Muhammada zveřejnily noviny v roce 2005 sérii karikatur, které Muhammada satirizovaly. Důležitý byl i celkový kontext: probíhala debata o tom, do jaké míry novináři autocenzurují své názory na islám.

Kontroverzi brzy převzala světová média. Po celém islámském světě propukly násilné protesty. Zahynulo přes sto lidí a dánské ambasády v Sýrii, Libanonu a Íránu byly zapáleny.

Obě skupiny – dánští novináři i muslimové – bojovaly za to, co považovaly za prostý zdravý rozum. Novináři odmítali pocit cenzury, zatímco muslimové nechtěli, aby byla jejich víra znevažována. Výsledkem byl však ostrý konflikt. I tak může „zdravý rozum“ vést k tragédii.

Jedním z nejznámějších myšlenkových experimentů, který se často zmiňuje v souvislosti s morálkou, je vězňovo dilema. Abychom ho vysvětlili, vraťme se k našim známým Artovi a Budovi.

Tentokrát se Art a Bud spojili a začali společně přepadat banky. Nakonec je šerif dopadne, ale nemá dost důkazů, aby je usvědčil. K pevnému odsouzení potřebuje přiznání. Zločince proto rozdělí a každému předloží následující nabídku:

• Pokud se Art přizná a Bud ne, dostane Art rok vězení a Bud deset let – a naopak.
• Pokud se přiznají oba, dostanou každý osm let.
• Pokud budou oba mlčet, dostane každý dva roky.

Jaké morální a psychologické faktory ovlivní jejich rozhodování?

Za prvé, velkou roli hraje jejich vzájemný vztah. Kdyby byli bratři, byli by mnohem méně ochotní přiznat se a zradit sourozence. Stejně tak, pokud by věřili, že je čeká úspěšné „partnerství“ bankovních lupičů i do budoucna, vyplatilo by se jim mlčet.

Naopak, kdyby šlo o cizí lidi, kteří k sobě nic necítí, byli by mnohem náchylnější k přiznání. Vždyť tak si každý z nich zajistí buď rok, nebo osm let vězení, místo dvou nebo deseti. Bez ohledu na to, co udělá ten druhý, je pro každého individuálně výhodnější přiznat se. Nejpravděpodobnějším výsledkem tedy je, že se přiznají oba a každý dostane osm let.

Do rozhodování ale může vstoupit ještě jeden faktor: možné budoucí následky. Art by například mohl Budovi vyhrožovat smrtí, pokud se odváží přiznat. Zastrašování však není vždy nejlepší strategie. V tomto případě by Art musel čekat deset let, než by se k Budovi dostal, a navíc je vražda sama o sobě riskantní.

Představme si jinou situaci: oba jsou členy kartelu – Ligy mlčenlivých bankovních lupičů. Každý člen přísahá, že bude dodržovat přísný kodex mlčení. Kdo poruší pravidla, čelí násilným trestům od ostatních. V takovém případě Art ani Bud jen tak „zpívat“ nezačnou.