Měsíc

Přistání na Měsíci se dnes zdá jako dávná minulost. Zrnitá fotografie Neila Armstronga, jak vystupuje z lunárního modulu na měsíční povrch, je v naší kultuře tak hluboce zakořeněná, že v nás sotva ještě vyvolává emoce. Proč se tedy Měsícem vůbec zabývat? Vždyť jsme tam už byli, máme to za sebou. Jenže ve skutečnosti to tak jednoduché není. Ani po prvním letu Apollo před tolika lety stále přesně nevíme, jak Měsíc vznikl.

Po úspěšném přistání na Měsíci začalo jak financování výzkumu, tak zájem veřejnosti postupně slábnout. Dnes se však pozornost k Měsíci znovu vrací. Soukromé společnosti plánují turistické lety a „měsíční dovolené“, čínská vláda uvažuje o těžbě na Měsíci a vědecká komunita mluví o trvalé základně na jeho povrchu. Je tedy ideální chvíle osvěžit si znalosti o tomto tajemném zemském souputníkovi – od jeho minerálního složení až po jeho roli v lidských kulturách minulosti i současnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte pravdu o vesmírném závodu mezi USA a SSSR, jaký byl skutečný výhled Buzze Aldrina a Neila Armstronga z povrchu Měsíce a také jak ve skutečnosti voní měsíční prach.

Od chvíle, kdy lidé poprvé vzhlédli k noční obloze, je Měsíc fascinoval. Od euroasijských stepí po africké pláně zářil jasně nad rozlehlou temnotou země. Čím déle se starověcí lidé zadívali do jeho bledé tváře, tím naléhavěji hledali vysvětlení pro jeho existenci i proměny.

Protože jim chyběla pokročilá matematika a fyzika, předpokládali po tisíciletí, že podívaná nad jejich hlavami je dílem mocných duchů a bohů. Například Mahábhárata, indický epos ze čtvrtého století př. n. l., vysvětluje zatmění Měsíce a Slunce mýtem. Podle něj se bohové a démoni kdysi dohodli, že společně vytvoří elixír nesmrtelnosti. Bohové však démony zradili a elixír jim ukradli. Během následného sporu se démon Rahu vkradl do tábora bohů a pokusil se elixír získat zpět. Slunce a Měsíc ale varovali boha Višnu, ten se probudil a Rahuovi usekl hlavu. Rahuovo bezhlavé tělo a oddělená hlava byly pak odsouzeny k věčnému pronásledování Slunce a Měsíce po noční obloze. Zatmění nastává ve chvíli, kdy Rahuova hlava jednoho ze svých zrádců dostihne a pohltí, čímž se nebe ponoří do tmy. Protože je to však jen oddělená hlava, Měsíc nebo Slunce jí nakonec proklouzne krkem zpět na oblohu.

První pokusy oprostit se od nadpřirozených vysvětlení jevů na obloze se objevily kolem šestého století př. n. l. ve starověkém Řecku – v době, kdy lidská vynalézavost a racionální myšlení vzkvétaly. Řekové byli první, kdo se dokázali odpoutat od představy, že bohové ovládají kosmos i dění na Zemi. Začali svět chápat jako soubor materiálních objektů, které se řídí pevnými zákony.

Významných myslitelů bylo mnoho, ale někteří vyčnívají. Pythagoras ze Samu, který žil přibližně v letech 570–495 př. n. l., usoudil z pozorování odrazu světla na Měsíci, že Země je kulatá. Šlo o zásadní krok k pochopení vesmíru. V pátém století př. n. l. pak Parmenidés zjistil, že Měsíc pouze odráží světlo ze Slunce. Později, ve třetím století př. n. l., Aristarchos ze Samu správně určil naše místo ve sluneční soustavě a pokusil se změřit vzdálenost Měsíce od Země. Pomocí geometrického postupu založeného na měření času, který Měsíc potřebuje k překročení zemského stínu, dospěl k poměrně přesným odhadům, jež později zpřesnili další astronomové.

S nástupem římské nadvlády se však pověry a mytologie znovu dostaly do popředí a světlo rané řecké vědy bylo na mnoho staletí téměř uhašeno.

Vynález dalekohledu na počátku sedmnáctého století inspiroval řadu fantastických příběhů o Měsíci. Lidé poprvé dokázali poměrně dobře rozlišit detaily jeho povrchu a zdálo se, jako by se před nimi otevřel zcela nový svět. Autoři začali spekulovat o lunárních formách života, řekách a oceánech, horách i pláních.

Některé příběhy byly naprosto fantaskní. Historik, spisovatel a biskup Francis Godwin napsal v sedmnáctém století knihu Muž na Měsíci – příběh o muži jménem Domingo Gonsales, který připevní své vozidlo k hejnu zvláštních labutí migrujících na Měsíc. Po příletu tam objeví obydlený svět s oceány a rasou vysokých křesťanských bytostí žijících v lunárním ráji.

Jiné sci-fi příběhy nabízely uvěřitelnější vize cest na Měsíc, bližší tomu, co si později představovali astronomové. V roce 1865 například francouzský autor Jules Verne vydal román Ze Země na Měsíc, v němž prototyp astronautů cestuje na Měsíc v kapsli vystřelené z obřího děla. Tato kapsle není svou podstatou příliš vzdálená pozdějšímu konceptu kosmické rakety.

S tím, jak se na konci devatenáctého století zlepšovala technologie, začali být vědci k těmto fantastickým lunárním snům skeptičtější. Spisovatelé science fiction se tomu přizpůsobili a obrátili se k realističtějším představám o cestování na Měsíc a o tom, co by tam mohlo být objeveno.

Ve své klasice První lidé na Měsíci z roku 1901 si H. G. Wells představuje antigravitační materiál, který umožní řídit kosmické plavidlo na Měsíc. Předjímá tak velké obtíže, s nimiž se pozdější astronauti potýkali při opouštění gravitačního pole Země. Dva cestovatelé v jeho příběhu na Měsíci objeví pustou, nehostinnou krajinu, velmi podobnou tomu, jak dnes skutečný měsíční povrch známe – jediným fantastickým prvkem je vyspělá hmyzí rasa zvaná Selenité, žijící pod povrchem.

V Rusku napsal první velký raketový teoretik Konstantin Ciolkovskij vlastní sci-fi román Na Měsíci, v němž velmi přesně vystihl, jaké by bylo stát na měsíčním povrchu a jak by na lidské tělo působila nízká gravitace.

Právě takové příběhy inspirovaly mnoho začínajících astronomů a inženýrů ke snění o cestách na Měsíc. Fantazie science fiction zasela semínka budoucích velkých vědeckých skoků.