Malé je krásné

Je v ekonomických pojmech větší skutečně vždy lepší? Podle světově uznávaného ekonomického myslitele E. F. Schumachera rozhodně ne. Naopak tvrdil, že „malé je krásné“ a že ekonomové by měli klást větší důraz na kvalitu života na Zemi než na příjem a zisk.

V tomto shrnutí představíme jeho kritiku moderního západního ekonomického systému, který podle něj vyčerpává naše zdroje a bere našim životům smysl. Schumacher tvrdí, že náš ekonomický systém legitimizuje chamtivost a staví peníze nade vše ostatní. Jeho eseje jsou dnes stejně aktuální jako kdykoli dříve.

V tomto shrnutí se také dozvíte:

• proč by všeobecná prosperita sama o sobě nevedla k míru,
• jak může být růst destruktivní,
• a proč jaderná energie může znamenat spíše zkázu než spásu.

Moderní ekonomické systémy přinesly západnímu světu velkou prosperitu, ta však měla vysokou cenu. Naše životy se natolik vzdálily přírodě, že ji bez skrupulí neustále ničíme.

Například globální průmyslový systém vede k obrovskému plýtvání cennými přírodními zdroji, jako jsou fosilní paliva. Moderní ekonomika na ně pohlíží jako na příjem – na stálý tok zboží – místo aby je chápala jako kapitál, tedy omezenou zásobu. Takové vnímání slouží jako ospravedlnění plýtvání. Kdybychom fosilní paliva chápali jako kapitál, a ne jako příjem, mnohem více by nás znepokojovala nutnost je chránit.

Ve skutečnosti je však používáme, jako by nikdy neměla dojít – což se samozřejmě stane. Fosilní paliva lidé nemohou ani vyrábět, ani recyklovat, takže jakmile se vyčerpají, zmizí navždy. Příliš rychlé vyčerpání těchto zdrojů by přitom ohrozilo samotný základ moderní ekonomiky, která je závislá na stabilních dodávkách energie.

Moderní ekonomický systém zároveň ohrožuje dva typy přírodního kapitálu: odolnost přírody a samotnou lidskou podstatu. Od konce druhé světové války dramaticky vzrostla průmyslová výroba a tím i tlak na hranice, které je příroda schopna snést. Poškozujeme životní prostředí tempem, které výrazně převyšuje jeho přirozenou schopnost regenerace.

Ekonomický systém navíc devalvuje člověka, který je redukován na pouhou součástku v ekonomickém stroji. Většina lidí na světě nenachází ve své práci naplnění a mnozí tráví život vykonáváním těžké, monotónní práce. I tyto problémy ohrožují základy moderní ekonomiky, protože podkopávají společnost jako celek. Ekonomický stroj se neudrží, pokud lidé, kteří ho pohánějí, nebudou schopni důstojně žít.

Zkoumání dějin ekonomie a politické stability odhaluje zajímavý vzorec: bohatší společnosti mají tendenci být mírumilovnější než chudé. Mohlo by se tedy zdát, že ekonomická rovnost a všeobecná prosperita by mohly vytvořit základy mírového světa, že?

Podívejme se na tuto myšlenku prostřednictvím tří tvrzení:

1. Všeobecná prosperita je možná.
2. Můžeme jí dosáhnout, pokud se budeme řídit materialistickým heslem „obohacujte se“.
3. Tím dosáhneme míru.

Jakmile tuto teorii rozebereme na tyto tři body, ukáže se, že neobstojí.

V současnosti můžeme dosáhnout všeobecné prosperity (první bod) pouze tím, že budeme spotřebovávat stále více fosilních paliv, což povede k ještě většímu poškození životního prostředí. Myšlenku neomezeného ekonomického růstu musíme zpochybnit ze dvou důvodů: fosilní paliva jsou omezená a životní prostředí snese jen určitou míru zátěže. Budeme‑li pokračovat v dnešním tempu spotřeby, čekají nás ještě vážnější problémy se znečištěním.

Druhý bod je problematický, uvědomíme‑li si, že osobní prospěch je v našem systému primárně poháněn chamtivostí a závistí. Pokud tyto lidské nectnosti vtělíme do ekonomického systému, HDP může po nějakou dobu růst, ale lidé budou zároveň stále více trpět pocity frustrace, odcizení a nejistoty. Globální HDP nakonec přestane růst, protože společnost bude ochromena pocitem bezvýznamnosti.

A konečně třetí bod: všeobecná prosperita sama o sobě nedokáže zajistit trvalý mír. Všeobecná prosperita v moderním pojetí – tedy jako nekonečný ekonomický růst – je dosažitelná pouze za cenu posilování chamtivosti a závisti. Tyto emoce však ničí štěstí a smysl života, což samo o sobě představuje hrozbu pro mír. Navíc nemůžeme dosáhnout všeobecné prosperity, aniž bychom dál poškozovali životní prostředí.