Liška

Lišky bývají považovány za mazané, důvtipné a tak trochu zbabělé, že? Tak rychle ale nesuďme. Většina z nás má pocit, že o liškách něco ví, i když se s nimi ve skutečnosti nikdy nesetkala – známe je totiž alespoň z několika příběhů, v nichž hrají hlavní roli.

Děti milují bajky o ohnivě zrzavé lišce – drobné a křehké jako ony samy, ale dost chytré na to, aby přelstila všechna ostatní zvířata, dokonce i krále zvířat, lva. Právě tento obraz podvratné, vychytralé bytosti však může být jedním z důvodů, proč tolik lidí na Západě tuto plachou šelmu nenávidí.

Opravdu si ale liška zaslouží svou západní pověst? V této knize se podíváme na příběhy, které formovaly náš pohled na lišku, a uvidíme, že v mnoha jiných kulturách se liščí vyprávění od těch našich výrazně liší. Dozvíte se také, jak si ověřit, že si po telefonu nepovídáte s liščím duchem, co si o liškách myslel Aristotelés a co spojuje lišku a Zorra.

Kdybyste měli jmenovat nejvlivnější filozofy všech dob, pravděpodobně by mezi nimi nechyběl Aristotelés. Méně se však ví, že byl také průkopníkem zoologie – prvním člověkem, který se pokusil přírodu systematicky popsat a roztřídit. To z něj dělá prvního západního myslitele, který lišku nějak zařadil, i když o ní neměl valné mínění a popisoval ji jako podřadnou bytost, přímý protiklad člověka.

Aristotelés měl osobitý způsob klasifikace zvířat ve vzájemných souvislostech. Rozděloval je mimo jiné do kategorií „chladná a zemská“ a „teplá a tekutá“. „Teplou“ kategorii považoval za vyšší – patřila do ní zvířata z masa a krve, jako jsou lidé. Naproti tomu do podřadné „chladné“ skupiny řadil tvorstvo kostnatější, šlachovitější a chlupatější.

Jeho systém bral v úvahu i prostředí, v němž zvíře žije. Protože je liška chlupatá, kostnatá a zahrabává se do země, zařadil ji Aristotelés mezi méně vážené tvory „chladné a zemské“. Bytosti z kategorie „teplé a tekuté“ byly podle něj nejblíže božství a dokonalosti, zatímco „zemská“ zvířata, včetně lišky, stála na opačném konci škály.

Tato klasifikace bohužel po staletí ovlivňovala, jak se na lišku díváme. Teprve kolem osmnáctého století, v době osvícenství, se přírodovědci odvážili opustit své knihovny a začali lišku pozorovat v jejím skutečném prostředí. Do té doby Evropané znali v podstatě jen lišku obecnou (Vulpes vulpes) a lišku polární (Alopex lagopus). Když se však badatelé vydali do světa, nacházeli všude nové a exotické druhy lišek a začali si uvědomovat, jak neuvěřitelně přizpůsobivé tyto šelmy jsou.

Dnes známe nejméně 21 druhů lišek, které obývají širokou škálu prostředí a liší se velikostí i zbarvením. Ačkoli některé lišky mohou na první pohled připomínat spíše kočky, všechny patří do čeledi psovitých (Canidae), kam řadíme i psy, vlky či šakaly.

Ještě víc než biologie formovaly náš obraz lišky staré příběhy, předávané z generace na generaci. V mnoha kulturách, včetně křesťanské, se objevují mýty, které líčí lišku jako zlovolného, zbabělého a mazaného zloděje.

Známý je například řecký mýtus o nekonečném boji mezi Teumésijskou liškou, jež sužovala město Théby, a psem Laelapsem, jediným dost silným, aby ji dokázal udržet na uzdě. Křesťanské příběhy zase často zobrazují lišku v negativním světle – jako chytrého, okouzlujícího a zlého zloděje, někdy dokonce jako samotného ďábla. Oblíbený je motiv lišky převlečené za kněze, která káže huse: alegorie toho, jak může ďábel lstí svést lidi z cesty dobra.

Jiné kultury však nahlížejí na lišku mnohem mystičtěji – jako na bytost, která dokáže překračovat hranice mezi světy života a smrti, působit jako průvodce a dokonce měnit podobu. V sibiřských lidových náboženstvích mohou lišky sloužit jako průvodci šamanů po přechodových cestách, jež jsou běžným lidem uzavřeny. V asijských kulturách se liška často objevuje jako tvůrce iluzí a měnič tvarů, jehož duch může přijmout lidskou podobu, zasahovat do lidských záležitostí a dokonce lidi svádět k sexu.

I zde se znovu vrací motiv lišky jako bytosti, která překračuje hranice a pohybuje se mezi různými světy. Spojování lišek se sexualitou je navíc rozšířené i v mnoha dalších kulturách. Po staletí lidé přisuzovali ohnivě červené liščí srsti souvislost s plodností země. Proto byla liška obětována v keltských rituálech na podporu růstu plodin. Dokonce i liščí ocas byl chápán jako falický symbol.

V japonské mytologii se liščí duchové pojí i s houbami. Název jednoho druhu houby, kitsune-no-chimpo, se doslova překládá jako „liščí penis“.