Licence být špatný

Co je to ekonomie? Je to věda? Humanitní obor? Zabývá se pravdou, nebo názory? V posledních desetiletích mnozí ekonomové vykreslovali ekonomii jako tvrdou vědu, podobnou inženýrství nebo fyzice. To by znamenalo, že se opírá o objektivní pravdy a chladná, neúprosná čísla. Jenže tak to není. Ekonomie není ani zdaleka tak objektivní, jak by nám mnozí ekonomové rádi namluvili.

V tomto shrnutí se podíváme na některé ekonomické koncepty a „zákony“ a ukážeme si, jak omylné a lidské ve skutečnosti jsou. Zjistíte přitom, kolik z těch „pravd“, na nichž stojí naše společnost, vlastně vůbec pravdami není.

Dozvíte se mimo jiné, proč úplatky zaměstnavatelům nefungují, proč demokracie ve skutečnosti není nemožná a co mají společného akciový trh a sněhová vločka.

Vraťme se do roku 1947. Od konce druhé světové války uplynuly dva roky a ekonomiky po celé Evropě leží v troskách. V rámci mezinárodní snahy nastartovat růst se zavádí politika zvýšených veřejných výdajů. V čele tohoto proudu stojí uznávaný ekonom John Maynard Keynes. Je přesvědčen, že veřejné výdajové programy jsou jediným způsobem, jak evropské ekonomiky vrátit na správnou kolej.

Malá, „renegátská“ skupina ekonomů vedená Friedrichem Hayekem však nesouhlasí. Hayek proto svolává konferenci této skupiny na Mont Pèlerin vysoko ve švýcarských Alpách. Zatímco v roce 1947 byli Hayekovi stoupenci v menšině, netrvalo dlouho a jejich myšlenky se prosadily.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Soubor původně kontroverzních, tržně orientovaných ekonomických názorů se stal dominantním způsobem, jak o ekonomice uvažujeme.

Někteří účastníci konference na Mont Pèlerin se později podíleli na vzniku Chicagské školy ekonomie. V jejím jádru stojí myšlenka, že vlády a regulátoři by měli do ekonomiky zasahovat co nejméně. O tom, kde se peníze vydělávají a utrácejí, má rozhodovat volný trh, nikoli veřejní činitelé.

Tato škola poskytla teoretický základ pro Reaganomics a Thatcherismus, které v 80. letech 20. století prosadily radikální ideologii volného trhu ve Spojených státech a ve Velké Británii. Spolu s dalšími ideově příbuznými směry od té doby dominuje a mnozí ji považují za jediný správný způsob, jak o ekonomice přemýšlet.

Mají ale pravdu? Podívejme se na několik příkladů, abychom viděli, jak takové ekonomické myšlení funguje v reálném světě.

V roce 2007 se globální ekonomika zhroutila. Trhy a banky se propadly a nespočet lidí přišel o práci i obživu. Kdo za to nesl odpovědnost? Mnoho lidí obviňovalo finanční regulátory – ukazovali na vlády a zákonodárce místo toho, aby vinili samotné banky. Když se nad tím zamyslíte, je to podobné, jako kdybychom za vloupání vinili policii. Nedává to příliš smysl. Proč by to tedy mělo dávat smysl ve financích? Přesně takový způsob uvažování však Chicagská škola podporuje.

Ekonomická teorie ovlivňuje i to, jak přemýšlíme o změně klimatu. Dnes je běžné přijímat tzv. myšlení černého pasažéra – přesvědčení, že protože náš vlastní příspěvek ke změně klimatu je zanedbatelný, nemá smysl se vůbec snažit něco dělat. Tuto pesimistickou představu ekonomicky legitimizoval americký ekonom Mancur Olson v 60. letech. A už dnes přispívá k ničení naší planety.

Myšlení černého pasažéra i myšlení Chicagské školy mají k objektivní pravdě daleko. Přesto takto o ekonomice a společnosti uvažuje velká část lidí. V následujících kapitolách uvidíte, proč mnoho z těchto úvah prostě nedává smysl.

Určitě jste už slyšeli o teorii her – slavném způsobu uvažování, který se snaží předpovídat lidské chování na základě racionálního rozhodování.

Teorie her se dostala do popředí v poválečných letech, kdy ji matematik John von Neumann použil mimo jiné k tomu, aby americké vládě doporučil preventivní bombardování Sovětského svazu, jakmile to bude možné. Naštěstí s ním prezident Eisenhower nesouhlasil.

Další Američan, John Nash, teorii her posunul dál tím, že zdůraznil roli vlastního zájmu. Nash věřil, že lidé jednají vždy egoisticky. Pokud se zdá, že spolupracují, děje se tak jen proto, že jim to v danou chvíli vyhovuje z hlediska jejich vlastních zájmů.

Jsou ale lidé opravdu vždy egoističtí? Jedno je jisté: pokud předpokládáte, že ostatní jsou egoisté, je mnohem pravděpodobnější, že se i vy sami začnete chovat egoisticky.

Klíčové poselství této kapitoly je: Teorie her podporuje nezvykle egoistický pohled na svět.

Nejznámějším příkladem teorie her je vězňovo dilema. Představte si, že vy a váš kriminální komplic jste uvězněni v oddělených celách. Policie má podezření, že jste se podíleli na závažném zločinu. Nabídne vám dohodu: přiznáte-li se a udáte svého komplice, budete propuštěni, zatímco váš partner dostane deset let. Vašemu partnerovi je nabídnuta úplně stejná dohoda. Pokud se přiznáte oba, dostanete každý osm let. Pokud se nepřizná nikdo, dostanete každý dva roky.

Co uděláte?

Klasická odpověď teorie her zní: přiznat se. Uvažování je následující. Pokud se váš partner přizná, je pro vás lepší přiznat se také – dostanete osm let místo deseti. A pokud se váš partner nepřizná, je pro vás stále výhodnější přiznat se – váš partner dostane deset let, ale vy vyváznete bez trestu.

Vězňovo dilema má široké uplatnění. Vidíme ho třeba na sportovním stadionu: když se postavíte, uvidíte lépe, ale ostatním zhoršíte výhled. Optimální by bylo, kdyby všichni zůstali sedět, ale protože někteří lidé vstávají, vstává nakonec mnoho diváků.

Podobně je to s emisemi oxidu uhličitého. Nejlepší výsledek by byl, kdyby každá země emise snížila. Jednotlivé země však nemají motivaci být první – krátkodobě by tím ztratily konkurenční výhodu.

Myslíme ale opravdu vždy takto egoisticky? Existuje mnoho důkazů, že lidé ve skutečnosti spolupracují, aby dosáhli lepšího společného výsledku. V oblasti emisí CO₂ k mezinárodní spolupráci skutečně dochází. A mezinárodní mírové smlouvy bezpochyby zabránily jaderné válce.

Teorie her tedy lidské chování nepředpovídá vždy – a to je dobře. Samotná existence teorie her však podporuje určitý chladně egoistický pohled na svět.