Let

Je velká pravděpodobnost, že znáte jméno Charlese Lindbergha a víte, že patřil k nejuznávanějším pilotům rané éry letectví. I když možná tušíte, že překonával rekordy, nemusí být na první pohled zřejmé, proč byl považován za hrdinu.

Dnes přes Atlantik denně přelétá více než 2 000 letadel, a tak je snadné zapomenout, jak nesmírně obtížné bylo tohoto výkonu dosáhnout ve 20. letech 20. století. Už samotný přelet Atlantiku „na etapy“, s několika zastávkami na doplnění paliva, byl tehdy fenomenálním úspěchem. A uskutečnit takový let úplně sám, bez jediné zastávky? To byla úplně jiná liga pilotáže.

V tomto vyprávění se nejen symbolicky posadíme vedle Lindbergha do kokpitu během jeho 33hodinového letu, ale také se podíváme na to, co se tehdy ve světě dělo a čím tento muž a jeho let přes oceán lidi tak fascinoval. Pro Ameriku to byly temné časy a jakýkoli záblesk naděje působil jako jasný, léčivý paprsek slunce.

V tomto shrnutí zjistíte, proč si Lindbergh nevzal na palubu padák, proč byl pro něj pohled na irské pobřeží takovým vysvobozením a proč být vzhůru 24 hodin v kuse nemusí být tak velký problém, jak by se mohlo zdát.

Bylo blátivé ráno v New Yorku, na Rooseveltově poli, v pátek 20. května 1927. Když hodiny ukázaly 7:52, letadlo, které pilotoval mladý poštovní letec Charles Augustus Lindbergh, se odlepilo od země a vystoupalo do šedé oblohy. Jeho cílem byla Paříž ve Francii.

Mezi přáteli byl známý jako „Slim“ – kvůli své vysoké, štíhlé postavě. Lindbergh se pokoušel stát prvním pilotem, který uskuteční sólový let přes Atlantik, a zároveň prvním, kdo bez přistání přeletí z pevninské Severní Ameriky na evropskou pevninu.

Nebyl však prvním, kdo se o takový výkon pokoušel. Při předchozích pokusech už zahynulo šest lidí, včetně dvou francouzských válečných veteránů, Charlese Nungessera a Françoise Coliho. Jen dvanáct dní před Lindberghem se tito dva piloti pokusili přeletět Atlantik opačným směrem – z Francie do New Yorku. Jejich letadlo L’Oiseau Blanc bylo naposledy spatřeno, jak míří na severozápad nad západním pobřežím Irska. Poté po něm beze stopy zmizela jakákoli stopa.

Motivací k uskutečnění tohoto nebezpečného nepřerušeného letu mezi New Yorkem a Paříží byla mimo jiné i finanční odměna. Francouzsko‑americký hoteliér Raymond Orteig vypsal pro prvního úspěšného pilota prémii 25 000 dolarů – na tehdejší dobu ohromnou částku. Opravdově ambiciózní letci však toužili především po slávě.

Úspěšný let by světu dokázal, že letectví je cestou do budoucnosti a že letadla dokážou přiblížit lidi i národy k sobě. Tito piloti byli odhodláni umlčet kritiky, kteří stále tvrdili, že létání je jen pomíjivý rozmar.

Pokud by Lindbergh uspěl, otevřel by dveře celé řadě nových možností – od transatlantické pošty až po mezikontinentální osobní lety. Mnoho lidí snilo o tom, že se vyhnou týdenním plavbám po rozbouřeném moři a překonají Atlantik během několika málo hodin.

Nebyla by velká nadsázka říci, že budoucnost letectví spočívala na štíhlých ramenou Charlese Lindbergha. A tak, zatížen mladým, ale o to větším emocionálním i kulturním břemenem, vedl tento pilot své letadlo Spirit of St. Louis nad otevřené moře.

Síla pilota do značné míry závisí na kvalitě jeho letadla. Lindbergh to dobře věděl, a proto se ke Spirit of St. Louis choval jako k partnerovi – když o svých plánech mluvil s ostatními, používal zájmeno „my“.

Spirit of St. Louis byl skutečně výjimečný stroj. Navrhl ho letecký inženýr Don A. Hall a byl postaven na míru právě pro Lindberghův transatlantický let. San Diegská společnost Ryan Airlines potřebovala na výrobu letadla 60 dní a 25. února 1927 za něj Lindbergh zaplatil 10 580 dolarů.

Pod kapotou měl tento pozoruhodný stroj nejspolehlivější motor své doby: devítiválcový, vzduchem chlazený Wright Whirlwind Model J‑5C o výkonu 220 koní. Aby Lindbergh Atlantik překonal, musel tento motor během letu vykonat zhruba 14 milionů pracovních cyklů.

Palivové nádrže, které Whirlwind zásobovaly, byly tak velké, že zcela zakryly čelní okno letadla. Lindbergh tak po celou dobu letu prakticky neviděl přímo před sebe. Mělo to však dobrý důvod. Chtěl, aby trup s nádržemi byl před kokpitem, nikoli za ním – v případě nouzového přistání tak bylo méně pravděpodobné, že se ocitne sevřený mezi motorem a palivem a uhoří zaživa.

Aby kompenzoval zakrytý výhled dopředu, byl Spirit of St. Louis vybaven periskopem, díky němuž Slim viděl, kam letí. Problémy související s palivem tím ale zdaleka nekončily.

Na zhruba čtyřicetihodinový let bylo potřeba obrovské množství paliva, zároveň však muselo být letadlo co nejlehčí, aby spotřeba nebyla příliš vysoká. V okamžiku vzletu vezl Spirit of St. Louis 450 galonů benzinu, což představovalo asi 5 250 liber (přibližně 2,4 tuny) a dávalo Lindberghovi dolet kolem 4 000 mil – dost na to, aby doletěl do Paříže.

Taková hmotnost si vynutila křídla o 10 stop delší, než měl standardní model. Objevily se obavy, že se křídla budou za letu příliš prohýbat a řízení se stane nebezpečně nestabilním. Kvůli váze paliva musely zůstat na zemi i některé běžné bezpečnostní prvky – například padák. Lindbergh se ho vzdal, aby měl jistotu, že palivo vystačí na celou cestu.