Křesťanství prosté a jasné

Když C. S. Lewis poprvé představil tyto úvahy britské veřejnosti v rozhlasovém vysílání v roce 1942, Británie byla ve válce. Šlo o jedno z nejistějších období v dějinách národa. Země žila už více než dva roky pod hrozbou invaze a britští občané měli čerstvě v paměti hrůzy blitzkriegu. Právě v těchto těžkých okolnostech, kdy byla morálka veřejnosti na samém dně, pronesl Lewis své rozhlasové promluvy o víře a morálce.

Uprostřed takového chaosu a tragédie mohlo působit zvláštně slyšet hlas, který mluví o důležitosti obyčejné slušnosti a lásky k nepřátelům. Ale právě v tom byl jejich smysl. Tyto myšlenky se staly světlem v temnotě pro lidi, kteří zoufale potřebovali duchovní povzbuzení. Úvahy obsažené v těchto kapitolách pomohly národu udržet víru a naději v nejtěžších časech – a mohou pomoci i vám.

Možná dnes nežijeme ve válce, ale důsledky války pro lidského ducha – beznaděj, zoufalství a apatie – jsou rozšířenější než kdy dřív. Ano, tyto texty se týkají křesťanství, ale zároveň se zaměřují na znovuobjevení našeho morálního cítění. Ať už jste věřící, nebo ne, tyto nadčasové úvahy o morálce a víře působí jako lék na neúprosný skepticismus a nihilismus, které charakterizují naši dobu.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč si podle Lewise musíme poctivě položit otázku, zda byl Ježíš blázen; proč je Dobro přece jen nadřazené Zlu; a jak lze křesťanství sladit s evoluční teorií.

Když mezi lidmi vzniknou neshody – což se stává velmi často – jak je řešíme? Bojujeme jako zvířata? Někdy ano. Většinou se však fyzickému střetu vyhýbáme a saháme po slovech. Jinými slovy: hádáme se.

Hádka je typicky lidská činnost. Děláme to všichni. Děti se hádají neustále. Říkají věci jako: „To není fér!“ nebo „Ale mami, vždyť jsi mi to slíbila!“ A nejde jen o děti – i dospělí jsou náchylní k drobným sporům. Říkají například: „Hej, já jsem tu byl první,“ nebo „Pomohl jsem ti, takže mi něco dlužíš.“ A samozřejmě, milenci se často navzájem obviňují ze lži.

Co nám tedy tato záliba v hádkách říká o nás samotných? Klíčová myšlenka zní: všichni lidé mají intuitivní znalost univerzálního morálního zákona.

Co mají všechny uvedené příklady společného? Strana, která se cítí poškozená, se odvolává na nějaký morální princip – například na spravedlnost nebo poctivost. A co víc, vždy předpokládá, že i ten druhý tyto principy uznává a má se jimi řídit. V praxi to tak skutečně je. Strany v konfliktu se jen zřídka přou o samotné morální zásady.

Když je někdo přistižen při něčem špatném – třeba něco ukradl nebo lhal partnerovi – jen zřídka začne tvrdit, že morální standard poškozeného je chybný a že krádež nebo lež jsou vlastně dobré věci. Ne, obvykle se snaží najít výmluvy, proč by v tomto konkrétním případě měl být omluven. Může říct: „Teď jsem ve finanční tísni,“ nebo „Omlouvám se, měl jsem slabou chvilku.“

I když tedy lidé porušují zásady slušného chování, na intuitivní úrovni stále cítí, že udělali něco špatného. Právě tento intuitivní rozměr morálky je zásadní. Můžeme své činy zdůvodňovat, jak chceme, ale nakonec všichni – děti i dospělí – vnitřně cítíme, kdy je něco správné nebo špatné, spravedlivé nebo nespravedlivé.

Autor tento princip nazývá „zákonem přirozenosti“ – univerzálním měřítkem dobrého a slušného chování, které lidé všude na světě nějakým způsobem vnímají.

Tento morální zákon přirozenosti se samozřejmě liší od toho, co běžně chápeme jako přírodní zákon. Zákon gravitace porušit nemůžete, kdežto morální pravidla porušit nebo ignorovat můžete. Přesto má smysl mluvit o „zákonu“, protože morálka rozhodně není svévolný lidský výmysl – lidé ve všech dobách a kulturách pociťovali v zásadě stejné morální impulzy.

Viděli jsme, že autor zastává myšlenku univerzálního morálního zákona, který je společný všem lidem. Ne každý s ním však souhlasí. Ti, kdo existenci takového zákona odmítají, se označují jako kulturní relativisté.

Relativisté věří, že pravidla určující, co je správné a co špatné, přejímáme od společnosti, v níž žijeme, a že různé společnosti mají různá pravidla podle svých zvyků a kultury. Tvrdí, že standardy chování nejsou člověku vrozené, ale že se je děti musí naučit od rodičů a učitelů. Každý rodič, který někdy musel krotit své nezbedné dítě, s tímto tvrzením nejspíš do jisté míry souhlasí.

Je to ale celá pravda? Klíčové poselství této kapitoly zní: morální hodnoty jsou v zásadě stálé napříč různými dobami i kulturami.

To, že musíme děti učit zásadám slušného chování, ještě neznamená, že jsou tyto zásady jen lidským výmyslem – stejně jako to, že se ve škole musíme naučit násobilku, neznamená, že tvrzení „tři krát tři je devět“ není pravdivým faktem o světě. Morální pravdy jsou podobné pravdám matematickým: nejsou svévolné a platí pro všechny.

Další častou námitkou relativistů je, že v průběhu dějin existovalo mnoho kultur se zdánlivě velmi odlišnými morálními systémy. Stačí si připomenout, že Římané se bavili pohledem na křesťany házené lvům – podívaná, která by nám dnes připadala odporná. Dějiny jsou bezpochyby plné příkladů chování společností, které se zdá být v rozporu s našimi nejhlubšími morálními intuicemi.

Je to ale opravdu důkaz, že lidé v tehdejším Římě měli jiné hodnoty než my? Nebo není jednodušší říct, že se v tomto ohledu prostě chovali nemorálně? V každém případě relativisté často přehánějí kulturní rozdíly.

Když se na dějiny podíváme pozorněji, zjistíme, že hodnoty různých kultur mají mnohem více společného, než v čem se liší. Nikde na světě například nenajdete společnost, kde by lhaní bylo považováno za ctnost a zbabělost byla chválena.

Historie i antropologie ve skutečnosti poskytují více důkazů pro existenci morálního zákona než proti ní. Morální zákon není svévolný lidský vynález; je to nadčasová a skutečná skutečnost.