Krásná mysl

Mnoho velkých vědců a filozofů – mimo jiné René Descartes, Ludwig Wittgenstein, Immanuel Kant, Thorstein Veblen, Isaac Newton či Albert Einstein – mělo excentrickou a spíše samotářskou povahu. Osobnost Johna Nashe, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za ekonomii, však jeho kariéru ovlivnila ještě výrazněji než u většiny z nich. Je prakticky nemožné oddělit jeho vášnivou lásku k matematice od pozdější chorobné posedlosti, která přispěla k diagnóze paranoidní schizofrenie.

Díky filmu z roku 2001, natočenému podle této knihy a uvedenému v české distribuci pod názvem Čistá duše, dnes veřejnost o Nashově životě něco tuší. Snímek získal čtyři Oscary a na další čtyři byl nominován. Nashův skutečný život je však mnohem bohatší a složitější než filmový příběh.

V tomto shrnutí se podíváme hlouběji do fascinujícího života Johna Forbese Nashe Jr. Dozvíte se mimo jiné, jakou populární deskovou hru Nash pomohl proslavit, jak se rozhodně nemá zacházet se studenty a proč je důležité umět vztah důstojně ukončit.

Kořeny jednoho z největších matematických géniů dvacátého století byly poměrně skromné. John Forbes Nash Jr. se narodil 13. června 1928 v Bluefieldu v Západní Virginii. Jeho otec John Sr. byl elektroinženýr a matka Margaret učitelka. O jeho raném dětství víme málo, zdá se však, že vyrůstal v milující rodině a v poměrně pohodlných poměrech.

Nashova osobnost se ale začala brzy vyhraňovat. Na základní škole byl krajně sociálně neobratný a vždy dával přednost knihám před lidmi. Rodiče měli z jeho nedostatku sociálních dovedností takové obavy, že ho přihlásili do aktivit zaměřených na navazování kontaktů – do nedělní školy či ke skautům. Tyto snahy však přinesly jen nepatrný efekt.

Kolem třináctého či čtrnáctého roku se objevily první náznaky jeho budoucího matematického génia. Nashovu vášeň pro matematiku pravděpodobně zažehla kniha E. T. Bella Muži matematiky, věnovaná životům velkých matematiků.

První projevy jeho nadání ale nevypadaly tak, jak by člověk čekal. Ve čtvrté třídě například dostal z matematiky známku B minus – nikoli proto, že by látku nechápal, ale protože nebyl zvyklý psát postup řešení. Tento zvyk mu vydržel i na střední škole: na testy jednoduše napsal jen výsledky, případně úlohu vyřešil v hlavě pomocí nových či nekonvenčních postupů.

O tom, že se stane skutečným matematikem, se definitivně rozhodl až na univerzitě. Zpočátku chtěl jít ve stopách svého otce a stát se inženýrem, a proto nastoupil na Carnegie Institute of Technology (CIT) v Pittsburghu, dnešní Carnegie Mellon University, s plným stipendiem na studium inženýrství. Laboratorní experimenty a technické kreslení ho však brzy začaly nudit. Opravdové nadšení v něm probouzely jen kurzy matematiky.

Jeho učitelé matematiky byli ohromeni: Nashovy postupy při řešení složitých úloh byly překvapivě originální. Právě oni ho nakonec přesvědčili, aby ve druhém ročníku změnil obor na čistou matematiku. Tím byla Nashova budoucnost v podstatě zpečetěna.

Při volbě postgraduálního studia měl Nash z čeho vybírat. Oslovily ho programy Princetonu, Harvardu, Chicagské univerzity i Michiganské univerzity. Zpočátku dával přednost Harvardu, Princeton mu však nabídl výrazně lepší stipendium. Nash se nechal přesvědčit – a tím začalo jeho téměř šedesátileté spojení s touto institucí.

Princeton byl v něčem výjimečný: studentům matematiky poskytoval značnou akademickou svobodu, aby se mohli intelektuálně rozvíjet vlastním tempem a směrem. Pro Nashe to bylo ideální prostředí. Od konce druhé světové války rostla pověst Princetonu jako „matematického úlu“. V jeho posluchárnách se objevovala velká jména, včetně Einsteina, a co bylo možná ještě důležitější – studentům se dopřávalo neobvykle mnoho volnosti.

Hned první den slyšeli noví doktorandi, že známky a docházka na přednášky nejsou to hlavní. Jediné, co se od nich skutečně očekávalo, bylo, že budou každý den chodit na odpolední čaj, kde studenti a profesoři neformálně diskutovali o výzkumu a sdíleli nápady.

Nash této svobody využil do krajnosti: na žádný kurz matematiky nikdy pravidelně nechodil. Místo toho se potuloval chodbami, přemýšlel o matematických problémech, občas si něco poznamenal – a při tom si pobrukoval Bachovy fugy. Tento zvyk doháněl jeho kolegy k šílenství.

Není divu, že Nash nebyl na Princetonu zpočátku příliš oblíbený. Mladí muži tam obvykle přicházeli jako nesmělí intelektuálové, ale brzy se sdružovali do skupinek kolem jednotlivých profesorů, s nimiž chodili na pivo a vedli dlouhé debaty. Nash byl však chronický samotář. Nikdo ho nezval. A do jisté míry to tak chtěl – záměrně se nechtěl příliš připoutat k žádnému profesorovi, aby se vyhnul tomu, že by jeho myšlení příliš ovlivňovali.

Zvenčí to působilo jako čisté asociální chování a většina lidí s ním nechtěla trávit čas. Jeho situace se ale změnila, když přišel s nápadem na strategickou deskovou hru. Jeho popularita rázem vystřelila vzhůru. Hra, která se později stala známou jako „Nash“, se rychle rozšířila po společenských místnostech univerzity. Nešlo přitom o náhodný výstřelek – tato hra, později komerčně prodávaná pod názvem Hex, se objevila právě ve chvíli, kdy se Nash začal intenzivně zajímat o oblast, která se stala jeho nejoblíbenější: teorii her.