Konečné a nekonečné hry

Co se vám vybaví, když slyšíte slovo hra? Monopoly? Super Mario? Šachy? Hry jsou ale mnohem víc než jen tohle. Ve skutečnosti lze celý život chápat jako jednu velkou hru.

Na rozdíl od deskových her, které jste hráli jako děti, se tyto životní hry dají hrát dvěma zásadně odlišnými způsoby. Tyto úryvky vysvětlují rozdíl mezi hrami, které mají jasně dané cíle a pravidla, a těmi, které je nemají.

Někteří lidé vnímají život jako hru s nulovým součtem – s jasnými vítězi a poraženými a s pevně vymezeným časem na hraní. Jiní ho chápou jako sled okamžiků, které v sobě nesou nekonečné možnosti a v nichž neexistují vítězové ani poražení.

Od vaší kariéry až po váš intimní život – způsob, jakým se rozhodnete hrát, bude mít obrovský dopad na to, jak budete žít. V těchto úryvcích se dozvíte, proč jsou někteří lidé tak posedlí tituly, proč váš kolega musí vyhrát každou hádku a proč je vaše představa o čase úplně mylná.

Když se řekne hra, většinou si vybavíme schovávanou, „pravda nebo odvaha“ nebo jiné dětské hry. Když se ale zamyslíme trochu hlouběji, zjistíme, že i dospělí mají své vlastní hry.

Hry dospělých však mohou být buď konečné, nebo nekonečné. Konečné hry mají přesně vymezené časové, prostorové a početní hranice. Každá konečná hra má jasný začátek, konkrétní „hřiště“ a určitý počet hráčů. Vedle těchto vnějších omezení existují i omezení vnitřní: pravidla hry musí být předem dohodnuta všemi hráči. Ti pak podle těchto pravidel soutěží s cílem zvítězit. Jakmile někdo vyhraje, hra končí.

Pokud vám to zatím nepřipadá jako něco ze skutečného světa, podívejte se na příklad všeobecných voleb. Pravidla voleb jsou přesně stanovena: vítěz je určen podle počtu hlasů v konkrétní den, existují jasně definované postupy, které jsou či nejsou povoleny (například manipulace s hlasy je zakázána), a za každou stranu smí kandidovat jen určitý počet kandidátů.

Nekonečné hry jsou naopak pravým opakem konečných her. Zatímco konečné hry se hrají proto, aby někdo vyhrál, nekonečné hry se hrají proto, aby mohly pokračovat. Proto nemají vnější ani vnitřní omezení v tom smyslu, jak je známe z konečných her. Kdokoliv se může kdykoliv a kdekoliv do hry zapojit.

Vezměme si například skládání hudby: nikdy nebude existovat „nejlepší symfonie“, protože se vždy objeví noví skladatelé, kteří budou psát inspirativní hudbu. Žádný skladatel netvoří hudbu proto, aby „vyhrál“ nebo byl „nejlepší“, ale proto, že jeho skladby jsou pozvánkou pro další lidi, aby se do hry zapojili.

Na první pohled to může působit poněkud abstraktně, ale pokračujte ve čtení – uvidíte, jak vypadá život z pohledu konečného a nekonečného hráče.

Viděli jsme, že konečné hry mají nutně časové, prostorové a početní hranice. Tím to ale nekončí – potřebují i další vymezení.

Představte si, že by volební pravidla říkala pouze to, že mají být dva kandidáti a že vyhraje ten, kdo získá nejvíc hlasů. Takto formulovaná pravidla by znamenala, že kandidáty mohou být klidně obyčejní zločinci a že by se volby mohly konat každý den, kdykoli by si to někdo zamanul.

Právě proto jsou konečné hry vždy také regulovány publikem, které je sleduje. Publikum určuje, kdy se hra odehrává a kdo jsou hráči. V případě voleb je tímto publikem voličstvo – to rozhoduje, kdo budou dva kandidáti a kdy se volby uskuteční.

Z toho plyne, že konečný hráč není svobodný hrát hru, kdy a jak se mu zachce, ale je závislý na čase, který mu určí publikum. Cítí tlak publika, aby hrál a hru dokončil.

Například konečná hra zkoušky zahrnuje hráče, který vytváří určitý „výkon“ – v tomto případě odpovědi. Má na to vyhrazené dvě hodiny, protože tolik času mu učitel přidělil.

Nekonečné hry naproti tomu žádné pevné hranice nemají, a nekoneční hráči si proto řídí svůj čas sami. Protože nekonečné hry nemají začátek ani konec v obvyklém smyslu, čas pro nekonečného hráče „neodtikává“. Každý okamžik je pro něj nový začátek s novými možnostmi, jak se hra může rozvíjet a proměňovat.

Místo aby čas „spotřebovával“, nekonečný hráč ho naplňuje hrou. Neskončí pracovní projekt po dvou hodinách jen proto, že tolik času je formálně vymezeno; bude na něm pracovat tak dlouho, jak uzná za vhodné – a přizve k tomu i ostatní.