Konat spravedlnost

V dnešní době se často diskutuje o tom, co vlastně znamená demokracie a co obnáší život ve společnosti, která se řídí právním státem, nikoli vůlí diktátora či autokrata. Autor Preet Bharara je v ideální pozici, aby o těchto tématech mluvil: řadu let vedl tým federálních prokurátorů v jižním obvodu New Yorku.

Během své kariéry se mu podařilo omezit korupci na některých z nejvyšších politických postů v USA a zajistit, aby lidé ve vedoucích funkcích nesli odpovědnost, zatímco pomáhal bezmocným domoci se spravedlnosti. Práce v obrovské aglomeraci New Yorku mu přinesla celou řadu fascinujících případů. Snad nejzajímavější je, že jeho činnost odhalila některé z nejhorších lidských pohnutek – ale také některé z těch nejlepších.

Bharara je přesvědčen, že dobro nakonec zvítězí, pokud budeme dál vytrvale bojovat za pravdu a spravedlnost. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• proč nejsou důkazy z otisků prstů tak neomylné, jak si možná myslíte,
• proč může prokurátor vznést obvinění ještě předtím, než je případ zcela připraven,
• a jak může jeden případ únosu zpochybnit naše představy o tom, co je spravedlivé.

Najít pravdu není nikdy tak jednoduché, jak naznačují fráze jako „propojit si body“ nebo „sledovat tok peněz“. V trestním právu spočívá úsilí o spravedlnost v odhalení pravdy a potrestání pachatele za spáchaný zločin. U trestní věci tento proces začíná vyšetřovací fází.

V této fázi se vyšetřovatel musí bezvýhradně zavázat k hledání pravdy. Zní to samozřejmě, ale pohodlný či líný vyšetřovatel může nastavit příliš nízkou laťku pro to, co považuje za dostačující důkazy, a skočit po první příležitosti případ uzavřít. I oddaný a pracovitý vyšetřovatel však může selhat kvůli vlastním předsudkům nebo domněnkám o vině či nevině.

Autor se tuto lekci naučil už před desítkami let. V roce 1989 mu zavolala přítelkyně Jessica, která byla v šoku poté, co se dozvěděla, že dva lidé, které znala – manželský pár Jose a Kitty Menendezovi – byli brutálně zavražděni ve svém obývacím pokoji. Když policie nakonec za tento zločin zatkla jejich syny Lylea a Erika, Jessica tomu odmítala uvěřit. Přemýšlela, jak se policie mohla tak splést.

Navzdory Jessičině neochvějné víře, že synové by nikdy nemohli své rodiče zabít, se ukázalo, že to skutečně udělali. V roce 1996 byli bratři po přiznání konečně uznáni vinnými. Pro autora to byl první okamžik, kdy si naplno uvědomil, že si nikdy nemůžeme být jistí, čeho je kdo schopen, a že bychom se měli vždy zdržet předčasných soudů o vině či nevině.

Dalším znakem skutečně oddaného vyšetřovatele je jeho pracovní morálka. Jedním z nejrespektovanějších vyšetřovatelů v tomto ohledu byl Kenny McCabe. Až do své smrti v roce 2006 byl živoucí legendou – pracoval na případech pěti newyorských mafiánských rodin: Gambino, Bonanno, Genovese, Lucchese a Colombo.

McCabe byl skutečný „lovec mafiánů“, proslulý svou pečlivostí a smyslem pro detail. Nejenže měl složky a fotografie téměř na každého, ale dokázal vám i podle chování říct, jak vysoké nebo nízké postavení daný mafián v hierarchii zaujímá. Nikdy nekrátil cestu: trpělivě shromažďoval jeden důkaz za druhým a postupně budoval případ. Byl tak dobrý, že si získal respekt i mezi samotnými mafiány. Když je dopadl McCabe, věděli, že byli chyceni poctivě, bez podrazů.

Chybu může udělat každý – i špičkoví odborníci se někdy mýlí. Existují však způsoby, jak snížit riziko, že vás během vyšetřování něco svede na scestí.

Opravdové odhodlání k pravdě vyžaduje vědomí vlastních lidských slabostí, které mohou bránit jasnému pohledu na situaci – včetně různých forem zaujatosti. Znamená to být připraven znovu přehodnotit důkazy, i kdyby to mělo znamenat přiznat vlastní omyl.

Tento problém se naplno projevil při vyšetřování bombových útoků z 11. března 2004, kdy byly v Madridu zasaženy čtyři příměstské vlaky. Zahynulo 191 lidí a dalších 2 000 bylo zraněno. Když vyšetřovatelé ze španělské národní policie (SPN) našli v opuštěné dodávce tašku s detonátory a na ní dva latentní otisky prstů, poslali je přes Interpol k analýze FBI.

Tamní experti dospěli k závěru, že otisky odpovídají 37letému bělochovi z Portlandu v Oregonu. Málokdo by čekal, že Brandon Mayfield – americký právník, ženatý otec tří malých dětí – by mohl stát za takovým teroristickým útokem. Po prvotním závěru se však k totožnosti otisku přidali další dva odborníci, kteří shodu potvrdili.

Když vyšetřovatelé začali Mayfielda prověřovat, zjistili, že jeho manželka je muslimka, Mayfield sám konvertoval k islámu a v minulosti zastupoval odsouzeného teroristu v opatrovnickém řízení. Tyto skutečnosti stačily k nařízení jeho sledování. Přesto se nedařilo najít žádné přesvědčivé důkazy, které by Mayfielda s útokem spojovaly – jeho pas byl dokonce neplatný.

Navzdory tomu čtvrtý nezávislý expert znovu potvrdil, že latentní otisk prstu patří Mayfieldovi. Ve stejný den však SPN oznámila, že s FBI nesouhlasí a že podle jejich analýzy patří otisky alžírskému podezřelému jménem Ouhnane Daoud. Po konzultaci FBI se SPN byl Daoud obviněn ze 191 vražd a Mayfield byl všech podezření zproštěn.

FBI se Mayfieldovi oficiálně omluvila a nakonec mu vyplatila 2 miliony dolarů jako odškodné. Případ ukazuje, že i zdánlivě neprůstřelné důkazy, jako jsou otisky prstů, mohou selhat. Podle samotné FBI šlo o ukázkový případ „přehnané sebedůvěry“ v prvotní analýzu a vlastní odbornost.