Kolaps

V sedmnáctém století stála jedna tulipánová cibulka z Holandska více než desetinásobek ročního platu kvalifikovaného řemeslníka. Tulipánová mánie uchvátila svět a inspirovala nekontrolovanou spekulaci, která vyústila v masivní finanční krach a připravila obyčejné lidi o jejich životní úspory.

Zní to povědomě? Ať už šlo o tulipány, nebo o hypotéky, globální trhy zažily nespočet vzestupů a pádů. Nejnovější krize v roce 2008 otřásla celým světem – miliony lidí přišly o zaměstnání, domovy i pocit jistoty. Přestože se mnohé ekonomiky od té doby zotavily, ekonomové varují, že klíčovou otázkou není, zda dojde k další krizi, ale kdy k ní dojde.

Musí přece existovat lepší cesta. Následující kapitoly vysvětlí, jak jsme se do této situace dostali a jak se můžeme vymanit z katastrofického cyklu hospodářských boomů a propadů.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč je americká vláda zodpovědná za ekonomickou krizi v roce 2008,
• jak může rakouská ekonomická teorie vysvětlit minulé i současné krachy,
• a proč není osobní bankrot nutně tak špatná zkušenost.

V médiích často čteme, že nedávnou ekonomickou krizi způsobil nespoutaný kapitalismus. Podle těchto komentátorů by se vláda měla do ekonomiky více vměšovat, aby „napravila“ rozbitý systém.

Je ale možné, že právě vláda – instituce, která má ekonomiku zachraňovat – stála u zrodu jejího kolapsu? Podívejme se na to blíž.

Krize začala tím, že vláda podporovala poskytování hypoték lidem, kteří by si je za běžných podmínek nemohli dovolit. Vše odstartoval rok 1999, kdy vládou podporované instituce známé jako Fannie Mae a Freddie Mac začaly uskutečňovat plán administrativy prezidenta Clintona, jehož cílem bylo pomoci rodinám s nízkými příjmy a příslušníkům menšin při koupi vlastního bydlení.

Součástí tohoto plánu bylo zavedení nových podmínek pro hypotéky, které umožnily makléřům nabízet úvěry bez jakékoli akontace. Lidé bez úspor si tak mohli pořídit dům. A nejen to – tyto nové, vysoce rizikové hypotéky byly vládou podporovanými ratingovými agenturami označovány za důvěryhodné. Agentury, které se nechtěly stavět proti politicky populárním programům a nálepkovat je jako „rizikové“, veřejnost neustále ujišťovaly, že tyto hypotéky jsou bezpečné.

Fannie Mae, Freddie Mac a ratingové agentury však zdaleka nebyly jedinými viníky. Významnou roli sehrála také Federální rezervní banka.

Jak k tomu došlo? Na počátku prvního desetiletí 21. století Fed prudce snížil úrokové sazby tím, že do oběhu pustil obrovské množství nově vytvořených peněz. Tento příval levných peněz, v kombinaci s uvolněnými pravidly pro poskytování hypoték, vyvolal obrovský boom na trhu s nemovitostmi a vedl k šílenému růstu cen domů.

S vidinou rychlého zbohatnutí se na trh vrhli bezohlední investoři. V roce 2006 tak přibližně 25 procent všech nákupů domů tvořily spekulativní obchody.

Dobré časy ale netrvaly dlouho. Koncem roku 2006 začaly ceny nemovitostí klesat a počet exekucí vzrostl o 43 procent. Protože kupující často nevložili žádnou vlastní hotovost, spekulanti jednoduše opustili své ztrátové investice. Hypoteční trh se zhroutil a finanční systém, který do cenných papírů krytých hypotékami nalil miliardy dolarů, se brzy začal hroutit také.

Tento katastrofální výsledek byl přímým důsledkem nezodpovědných vládních politik, které lidem umožnily utrácet peníze, jež ve skutečnosti neměli.

Ekonom Friedrich August von Hayek, nositel Nobelovy ceny, vypracoval patrně nejdůležitější ekonomickou teorii moderní doby. Jde o teorii hospodářského cyklu, která vysvětluje fáze boomu a následného propadu na trhu a vztahuje se jak na nedávnou krizi, tak na dřívější ekonomické katastrofy.

Jak tato teorie funguje?

Teorie hospodářského cyklu vychází z účinků uměle stlačených úrokových sazeb. Když vláda prostřednictvím centrální banky tiskne peníze a tím uměle snižuje úroky, vytváří iluzi, že současná produkce může růst mnohem rychleji, než je dlouhodobě udržitelné. Tento klam vede podnikatele k investicím do dlouhodobých projektů, které nejsou kryté reálnými úsporami potřebnými k financování stávající úrovně výroby.

Představme si například stavebníka, který se mylně domnívá, že má o 30 procent více cementu, než ve skutečnosti má. Rozhodne se proto postavit větší dům, než na jaký mu materiál stačí. Jakmile zjistí, že mu cement došel, nebude schopen stavbu dokončit a promarnil čas i zdroje na projekt, který mu nakonec nepřinese žádný užitek.

Podobně vláda umělým snižováním úrokových sazeb způsobuje, že se lidé chovají, jako by měli naspořeno mnohem více peněz, než ve skutečnosti mají. Výsledkem bývá prudký nárůst výdajů těsně před velkým pádem.

Teorii hospodářského cyklu jsme mohli pozorovat v praxi například během internetové bubliny na konci 90. let. V letech 1995 až 2000 dramaticky vzrostly ceny akcií internetových start‑upů. Proč?

Byly přítomny všechny klasické znaky hospodářského cyklu: nízké úrokové sazby vyvolané expanzí peněžní zásoby ze strany Federálního rezervního systému, rekordní zadlužení a rychle rostoucí ceny kapitálových vstupů – například práce programátorů či nájmů kanceláří. Tyto faktory způsobily, že do roku 2000 už neexistovaly zdroje potřebné k dokončení mnoha dlouhodobých investic.

Internetová bublina tak praskla a hodnota indexu Nasdaq se propadla o zhruba 40 procent.