Kniha o lidech

Lidé jsou zvláštní skupina tvorů. Naše mozky jsou schopné kognitivních zázraků, náš jazyk je nesmírně složitý. Není divu, že ještě dnes často považujeme zvířata jen za tvory z polí a lesů. Ve skutečnosti je ale lidská výjimečnost spíše okrajovou záležitostí. Jak ukazují následující úryvky, to, co máme se zvířaty společné, téměř zastiňuje to, čím se od nich lišíme.

Tento vysoce informativní pohled na evoluční historii, plný příběhů z celého živočišného království, může změnit váš pohled na sebe sama i na své místo ve světě. Text je nabitý vědeckými objevy, genetickými průlomy i archeologickými nálezy a nabízí poutavý přehled toho, jak se zvířata vyvíjejí.

Krátké upozornění: část 4 obsahuje otevřené popisy zvířecí sexuality.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak vrány učí své mladé, proč lidé nejsou jedinými „farmáři“ na planetě a v čem spočívá zvláštní pozdrav bonobů (malý náznak: začíná na písmeno R).

Co z vás dělá člověka? Je to skutečnost, že můžete zvednout telefon a mluvit s kamarádem ve sdíleném, vysoce složitém jazyce? To, že se dokážete naučit používat – nebo dokonce vyrábět – počítač? Nebo to, že na rozdíl od jakéhokoli jiného zvířete umíte vytvářet a rozebírat umění?

Rádi se považujeme za krále mezi zvířaty, ale stejné evoluční procesy, které utvářely nás, formovaly i je. Zvířata mají sex, stejně jako my. Budují sociální struktury, stejně jako my. Dokonce používají nástroje způsoby, které bychom bez váhání označili za „lidské“.

Ačkoli to neradi přiznáváme, lidé prostě nejsou až tak výjimeční. A přesto – zároveň jsou. Žádný jiný druh nemá tak sofistikované kognitivní schopnosti jako my, žádný jiný nemá jazyk ani kulturu tak složitou jako člověk. V samém srdci naší existence leží paradox: jsme zároveň zvířata i výjimeční mezi zvířaty.

Klíčové poselství této kapitoly zní: zvířata používají nástroje, ale lidské nástroje jsou nesrovnatelně pokročilejší.

Nástroj je něco, co je vně těla zvířete a slouží k rozšíření jeho možností. Může jít o nalezený předmět, upravený předmět nebo něco zcela nově vyrobeného – tedy technologii. Sponka do vlasů je nástroj, který udržuje vlasy na místě. Počítač je nástroj pro provádění aritmetických operací a mnoha dalších úloh.

Dlouho se vědci domnívali, že jsme jediným živočišným druhem, který nástroje používá. Dnes víme, že to není pravda. Šimpanzi například používají klacky k lovu termitů. Orangutani s jejich pomocí „rybaří“ v řekách a gorily je využívají k testování hloubky vody, kterou potřebují přejít.

Rozsah využívání nástrojů v živočišné říši je sice působivý, jejich rozšíření je však malé: nástroje používá jen asi jedno procento všech druhů. Technologie je tedy v přírodě relativně vzácná. A technologie žádného jiného zvířete se složitostí ani nepřibližuje té naší.

Je to mimo jiné proto, že jen málo zvířat má tak velký a komplexní mozek jako člověk. Ale také proto, že žádné jiné zvíře není tak obratné. Jen těžko si představíme delfína, jak vyrábí housle, i když má hustě zabalený neokortex. Ploutve bohužel nejsou tak šikovné jako prsty.

Přesto se i přes své ploutve delfíni mohou pochlubit pozoruhodně kreativním používáním nástrojů – a právě tomu se budeme věnovat v další kapitole.

Pokud jste člověk – což pravděpodobně jste – používáte nástroje celý život. Tužkou si zapisujete poznámky, sklenicí pijete vodu. Ale použili jste někdy jako nástroj jiné zvíře?

Přesně to běžně dělají delfíni skákaví v australské Shark Bay. Tito vynalézaví uživatelé nástrojů si před lovem na drsném mořském dně nasazují na zobák živé mořské houby. Houba funguje jako jakýsi nárazník či chránič, který citlivý zobák delfína chrání před ostrými kameny a škvírami, v nichž hledá potravu – jedno zvíře tak využívá druhé, aby se dostalo k třetímu.

To, co delfíni s houbami dělají, je ale jen polovina příběhu. Stejně důležité je, jak se to naučili. Používání hub není zapsáno v DNA delfínů, jde o naučenou dovednost. Konkrétně o něco, co matky předávají svým dcerám. Vědci tento proces označují jako kulturní přenos.

Klíčové poselství této kapitoly zní: jen velmi málo zvířat získává dovednosti jak biologickým, tak kulturním přenosem. Dosud byl kulturní přenos spolehlivě doložen pouze u delfínů, primátů a některých ptáků.

Podívejme se na příklad. V roce 2013 vědci v Seattlu ve státě Washington vycvičili skupinu vran tak, aby jednu obličejovou masku vnímaly jako hrozbu a druhou jako neškodnou. O pět let později se ke stejným ptákům vrátili – opět střídavě s jednou či druhou maskou. Reakce byla působivá: vrány před „nebezpečnou“ maskou prchaly a „neutrální“ si nevšímaly. Zjevně si to pamatovaly.

To však není ta nejpozoruhodnější část. Fascinující je, že stejně reagovali i noví ptáci ve skupině – mláďata, která se v mezidobí vylíhla. Jinými slovy, zdá se, že se od starších naučila, jak posoudit míru hrozby lidských tváří.

Stejně jako delfíní matky učí své dcery používat houby a lidské pečující osoby učí děti mluvit, i rodiče vran předali dovednost rozpoznávání tváří sociální cestou, nikoli geneticky.

To ovšem neznamená, že DNA nehraje žádnou roli. Vědci příliš často mluví o naučených dovednostech, jako by byly zcela oddělené od biologie. Ve skutečnosti jsou kulturní a biologická evoluce úzce propojené. Kulturní přenos myšlenek a dovedností předpokládá biologicky zakódovanou schopnost je osvojit si.

Lidská praxe zemědělství například není geneticky naprogramovaná, ale mozky potřebné k pochopení toho, co poroste, ano – stejně jako ruce potřebné k obdělávání půdy.