Klopýtání na cestě ke štěstí

Ačkoli si to neuvědomujeme, v každém našem zorném poli je slepá skvrna – místo, kde oko nedokáže zachytit obraz. Když se ale podíváte na fotografii nebo na něčí obličej, nevidíte uprostřed výhledu velkou černou díru; zdá se vám, že vidíte celý obraz. Důvod je prostý: mozek automaticky doplňuje chybějící detaily. Okamžitě prozkoumá oblast kolem slepé skvrny a doplní to, co si „myslí“, že by tam mělo být. Část vašeho vidění je tak ve skutečnosti vymyšlená – a vy o tom vůbec nevíte.

Tento příklad ukazuje obrovskou schopnost mysli doplňovat chybějící detaily a přetvářet naše vnímání reality. Předpokládáme, že to, co vidíme, je věrný odraz světa, ale není to tak: je to zčásti konstrukce naší mysli.

Schopnost mozku doplňovat detaily však sahá daleko za pouhou úpravu vidění – ovlivňuje i to, jak si pamatujeme minulost. Když na ni vzpomínáme, nedokážeme si přesně vybavit všechno, co se stalo; je toho jednoduše příliš mnoho na uložení. Proto si naše mysl ukládá hlavně klíčové detaily a emoce.

Představte si třeba, že jste měli špatnou večeři v restauraci. Když si na ten večer vzpomenete, možná si vybavíte nezdvořilého číšníka nebo víno s korkovou pachuťí. Spolu s těmito klíčovými detaily ale mozek doplní zbytek obrazu podle toho, co se mu zdá pravděpodobné. Může například „vytvořit“ vzpomínku, že se číšník při podávání zkaženého vína zlomyslně usmíval. To však vůbec nemusí být pravda.

Stejně jako u slepé skvrny mozek doplňuje tyto detaily tak rychle a automaticky, že si ani neuvědomujeme, že se to děje. A tak, i když považujeme své vzpomínky i své vidění za přesné záznamy reality, ve skutečnosti jde o směs skutečnosti a fantazie. Naše mysl je schopná dotvářet chybějící části, aniž bychom si toho byli vědomi.

Představte si, že se dnes večer chystáte do pizzerie, kde jste ještě nikdy nebyli. Dopřejete si malou radost a vaše představivost ochotně vykreslí velmi podrobnou scénu toho, jak podle vás večer proběhne – až po číšníkovi se zatočeným knírem a mozzarellu syčící na vaší pizze. Nemůžete se dočkat.

Tento příklad ukazuje, jak si vaše mysl dokáže vytvořit živou a přesvědčivou předpověď budoucnosti na základě jediného jednoduchého faktu: že máte v úmyslu jít na pizzu. Problém je v tom, že jakmile si tuto konkrétní scénu jednou vytvoříte, máte tendenci věřit, že je to v podstatě jediný možný způsob, jak se večer může odehrát. Očekáváte, že věci dopadnou tak, jak jste si je představili.

Ve skutečnosti ale víte jistě jen to, že dnes večer chcete pizzu. Všechny ostatní detaily vašeho „proroctví“ doplnil mozek. Přitom existuje nekonečné množství alternativních scénářů. Možná v restauraci vůbec nemají pizzu s mozzarellou. Možná má číšník plnovous místo knírku. A možná navíc celá pizzerie včera vyhořela.

Navzdory těmto alternativám však většinou stále považujeme svou fantazii za dobrý odhad toho, co nás čeká, a vkládáme do ní neoprávněně velkou důvěru. To platí pro většinu našich představ o budoucnosti: jsou založené hlavně na fantazii, která ochotně doplňuje detaily, a přesto jim věříme, jako by šlo o pravděpodobnou předpověď.

Důvěřujeme tomu, že naše představy o budoucnosti jsou přesné – ale ve skutečnosti jde jen o jednotlivé scénáře v moři možností.

Už se vám někdy stalo, že jste nakoupili potraviny „na celý týden“ a uprostřed týdne zjistili, že jste množství jídla naprosto podcenili? Zajímavé je, že to může být způsobeno tím, že jste nakupovali s plným žaludkem.

Lidé často věří, že jejich představy o budoucnosti – například o tom, kolik jídla budou potřebovat – jsou zcela racionální. Ve skutečnosti je ale náš aktuální emocionální a tělesný stav silně ovlivňuje. Pokud jste v obchodě s potravinami sytí, je pro vás těžké představit si, že budete mít v budoucnu hlad – a proto pravděpodobně nakoupíte málo.

Proč? Protože mozek se mnohem víc zajímá o přítomný okamžik než o budoucnost. Tento rys se vyvinul proto, že byl nezbytný pro přežití: naši předkové se museli soustředit na šavlozubého tygra, který je právě sledoval, ne na to, co se stane za týden.

Tato tendence je tak silná, že se ani nedokážete „přinutit“ cítit hlad jen proto, abyste si budoucnost představili realističtěji. Pokud se teď cítíte nějak (například nemáte hlad), jen velmi těžko si představíte, že se v budoucnu budete cítit jinak (budete hladoví).

A nejde jen o jídlo. Náš aktuální emocionální stav ovlivňuje naše představy o budoucnosti i v jiných oblastech. Pokud jste například naštvaní a přemýšlíte o nějaké budoucí události – třeba o důležité prezentaci v práci – pravděpodobně ji uvidíte v ponurém světle. Můžete si ji malovat jako katastrofu, při níž vás nikdo nebude poslouchat. Tento pesimismus vás pak zbytečně vystresuje a možná vás dokonce přiměje prezentaci zrušit – přestože by pravděpodobně dopadla dobře.

Náš aktuální emocionální stav tedy silně ovlivňuje, jak přemýšlíme o budoucnosti – a často nás vede k chybám.