Když vás nazvou teroristou

Pokud jste v posledních pěti letech sledovali zprávy nebo četli noviny, pravděpodobně jste narazili na heslo „Na černošských životech záleží“. Stejně tak jste se zřejmě setkali s informacemi o kontroverzních případech, do nichž byli zapleteni Afroameričané a policie. Zdá se, že téměř každý den se objeví zpráva o černém člověku, který zemřel rukou policisty, a lavina komentářů o tom, zda měla policie právo použít sílu.

Jakou roli v této debatě hraje hnutí Black Lives Matter? Abychom to pochopili, musíme se vrátit v čase do dětství autorky a porozumět tomu, jak její životní zkušenosti i zkušenosti její rodiny formovaly aktivistku, kterou je dnes. A abychom pochopili samotný vznik hnutí Black Lives Matter, musíme vzít v úvahu i zkušenosti většiny černých Američanů.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč se černí Američané bojí policie, jaké šokující nespravedlnosti vedly ke vzniku hnutí Black Lives Matter a jak americké školství i justiční systém systematicky diskriminují černé obyvatele.

Pro mnoho amerických dětí je dětství obdobím nevinnosti a bezpečí. Pro autorku však její dětství nebylo ani nevinné, ani bezpečné. Naopak – určovaly ho dvě věci: chudoba a policie.

Chudé dětství autorky v Los Angeles devadesátých let bylo typické pro mnoho černošských dětí té doby. Její matka byla samoživitelka a pracovala až šestnáct hodin denně na několika místech. Přesto si někdy nemohla dovolit koupit dětem jídlo. Autorka vzpomíná, že často měli k dispozici jen cereálie. Více než rok dokonce neměli ani mléko, protože majitel bytu v chudinské čtvrti odmítal vyměnit rozbitou ledničku. Museli si vystačit s vodou.

I když si občas mohli dovolit něco výživnějšího, v okolí téměř nebylo kde takové jídlo koupit. Jediným obchodem s potravinami byl místní 7‑Eleven. Jinak připadal v úvahu jen obchod s alkoholem a pár podniků rychlého občerstvení. Jinými slovy, při nedostatku peněz a tak omezené nabídce se matka autorky zoufale snažila zajistit dětem alespoň nějakou zdravější stravu.

Kromě chudoby se autorka a její sourozenci museli vyrovnávat i s neustálou přítomností policie v sousedství. Zatímco v mnoha bílých komunitách je policie vnímána jako ochrana a služba, autorka se brzy naučila, že v černošských čtvrtích je jejím hlavním cílem obyvatele obtěžovat a kontrolovat.

Už v devíti letech byla svědkem toho, jak policisté přitiskli ke zdi jejího dvanáctiletého bratra a jeho kamarády, částečně je svlékli a prohledali. Co chlapci udělali, aby vzbudili takové podezření? Jen si povídali v uličce vedle domu, kde autorka bydlela. Po tomto incidentu začala policie místní teenagery pravidelně zatýkat.

I když se matka nakonec s rodinou přestěhovala do jiné části města, aby syny ochránila před neustálou pozorností policie, obtěžování ze strany policistů pokračovalo. Matka si bolestně uvědomila, že pro ochranu svých synů může udělat jen velmi málo.

Od svých nejranějších dob se Spojené státy prezentují jako země příležitostí. Jak však autorka poznala na vlastní kůži, vzdělávací příležitosti jsou pro mnoho afroamerických dětí zoufale nedostatečné. Obecně platí, že černé děti nemají stejnou šanci rozvinout svůj potenciál jako děti bílé.

Dvanáct procent afroamerických dívek bylo během školní docházky alespoň jednou vyloučeno ze školy, zatímco u jejich bílých vrstevnic jde jen o dvě procenta. Jinými slovy, černé děti jsou kvůli rasové diskriminaci trestány mnohem přísněji než děti bílé.

Autorka se z vlastní zkušenosti přesvědčila, že školy v černošských čtvrtích mají mnohem silnější policejní přítomnost než školy v bílých oblastech. Po absolvování převážně bílé střední školy byla šokovaná, když nastoupila do letní školy ve své domovské čtvrti. Na rozdíl od její střední školy byla tato převážně černošská škola plná detektorů kovů a policejních psů. Připomínala spíš vězení než vzdělávací instituci.

Rozdíly mezi černými a bílými školami se ještě zvýraznily, když autorka udělala chybu a na toaletách letní školy si zapálila marihuanu. Na její střední škole bílí studenti kouřili marihuanu často, někteří dokonce chodili na hodiny opilí, aniž by za to nesli jakékoli následky. Na černošské škole to však bylo jiné. Někdo ji nahlásil a o dva dny později ji policista před celou třídou spoutal a odvedl. Autorce tehdy bylo pouhých dvanáct let.

Během života byla opakovaně svědkem diskriminačního zacházení veřejného školství s černými dětmi. Například přesto, že střelby na školách se většinou odehrávají na školách s převahou bílých žáků, pouze na černošských školách hlídají chodby policisté v plné neprůstřelné výstroji. Jen černé děti jsou hrubě vyhazovány ze svých míst školními strážnými za „přestupek“, že mají při vyučování u sebe mobilní telefon.

V jednom šokujícím případě tvrdého postupu vůči černým žákům byla dvanáctiletá dívka z Detroitu téměř vyloučena a čelila trestnímu stíhání jen proto, že na svou školní skříňku napsala „Ahoj“. Ani škola tak pro černé děti nepředstavuje bezpečné místo.