Kdo má na starosti

Někde na naší evoluční cestě se u lidí vyvinulo svědomí – schopnost rozlišovat správné jednání od nesprávného. Díky ní mohli naši předkové žít ve větších skupinách a spolupracovat novými způsoby. To, čemu dnes říkáme civilizace, by bylo bez svědomí, které usměrňuje naše chování, nemožné.

Co ale svědomí vlastně je a jak přesně funguje? Pokroky v psychologii a neurovědách za posledních sto let přinesly v těchto otázkách mnoho světla, zároveň však otevřely nové problémy: jak velkou kontrolu vlastně lidé nad svými rozhodnutími a chováním mají? Jinými slovy – kdo je vlastně „u kormidla“?

V tomto shrnutí se dozvíte, proč jsme si kdysi mysleli, že lidský mozek ovládá malá bytost; jak může být porucha mozku v jádru mnoha záhadných onemocnění; a proč je moderní právní systém v jistém smyslu jakousi „antikoncepcí“ společnosti.

Obecně se uznává, že vědomí a rozhodování jsou nějakým způsobem ovlivňovány mozkem. Ale jak mozek ve skutečnosti funguje?

Ačkoli byl mozek jako sídlo vědomí předmětem zájmu po tisíce let, teprve nedávno začali vědci skutečně chápat mechanismy, které za tím stojí. Například v šestnáctém století byla široce rozšířená představa homunkula – miniaturní bytosti žijící uvnitř naší hlavy, která řídí fungování mozku.

Ještě donedávna si navíc vědci mysleli, že pokud je nějaká část mozku poškozena, jiná část prostě převezme její úkoly a v podstatě ji nahradí. Pozorování lidí trpících kvadruplegií – ochrnutím všech čtyř končetin po poškození mozku – však ukazuje, že to tak jednoduché není. Kdyby to byla pravda, tito lidé by se brzy znovu začali hýbat.

Navzdory mnoha mylným představám o fungování mozku přinesla poslední desetiletí obrovské objevy. V uplynulých padesáti letech vědci zjistili, že na rozdíl od dřívějších představ je mozek tvořen mnoha okruhy a oblastmi, které pracují ve vzájemné součinnosti. Navíc dnes víme, že určité části mozku se skutečně specializují na určité úkoly.

Lidský mozek se skládá z levé a pravé hemisféry a mozkového kmene. Každá hemisféra odpovídá za určité části těla a vykonává specifické funkce, které ta druhá nedokáže zastoupit. Zároveň si místní nervové okruhy, rozdělené do definovaných oblastí, jako je například centrum řeči, neustále vyměňují informace. Díky tomu může tělo fungovat a mysl se rozhodovat a vyvíjet.

Vědci teprve začínají skládat všechny složité části této skládačky, ale nikdy jsme nebyli pochopení lidského mozku blíž než dnes.

Lidský mozek je rozdělen na různé oblasti, které soupeří o pozornost a společně zajišťují fungování těla. Jak je ale možné, že se přesto vnímáme jako jednu soudržnou mysl, a ne jako kakofonii soupeřících hlasů?

Tato zvláštní skutečnost úzce souvisí s tzv. interpretačním modulem – částí mozku, která nám umožňuje dávat smysl všem konkurenčním informacím, jimž jsme neustále vystaveni.

Jak funguje? Interpretační modul třídí informace a pokud se zdá, že něco chybí nebo nedává smysl, jednoduše vytvoří příběh, který vše poskládá dohromady a učiní přehledným.

Příkladem je Capgrasův syndrom – zvláštní stav, kdy člověk mylně považuje blízkou osobu za identicky vypadajícího „podvodníka“. Člověk s tímto syndromem může vidět svého otce, ale protože necítí obvyklou emocionální reakci, která by se při jeho rozpoznání normálně dostavila, uvěří, že jde o cizince, který se za otce jen vydává. V takovém případě interpretační modul, zbavený potřebných emočních informací, jednoduše vytvoří příběh, který dává smysl vzhledem k dostupným podnětům.

Činnost interpretačního modulu můžeme pozorovat i tehdy, když se zamyslíme nad věcmi, které děláme podvědomě. Představte si, že jdete vysokou trávou, když se před vámi najednou něco zvláštně pohne. Uskočíte, abyste se vyhnuli tomu, co považujete za hada – a teprve potom si uvědomíte, že to byl jen vítr.

Tato reakce „skoč a uteč“ proběhne okamžitě a nevyžaduje žádné vědomé přemýšlení. Nevědomé chování je vždy rychlé – právě to bylo nutné pro přežití pravěkých lidí v divočině.

Interpretační modul se však i u nevědomých akcí snaží vytvořit nějaké rozumné vědomé vysvětlení. Když jdete trávou, může tak vzniknout příběh o jedovatém hadovi, který ve vás vyvolal potřebu najít bezpečné místo. Ve skutečnosti ale váš mozek rozhodl za vás ještě dřív, než se objevila jediná vědomá myšlenka.