Kancelář v kostce

Když sedíte v práci, používáte mozek k řešení problémů a přemýšlíte o lecčems. Jak často vás ale napadne, proč tolik lidí tráví každý den víc než osm hodin v kanceláři? Tuhle otázku si pravděpodobně kladete jen zřídka – pokud vůbec.

Není důvod se znepokojovat, pokud vás nikdy nenapadlo, jak vlastně vaše pracoviště vzniklo. Následující text vám to osvětlí: ukáže, jak se moderní kancelářský prostor postupně vyvinul do své dnešní, „krychlové“ podoby.

Kancelář zaplněná boxy je poměrně nový koncept, který vznikal v průběhu mnoha historických proměn. Od úředníků namačkaných v malých, temných místnostech v polovině devatenáctého století až po pečlivě navržené mrakodrapy se službami, jako jsou například holičství – tento text vás provede dějinami kanceláře.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak muž jménem Taylor zkrotil kancelářský chaos,
• jak bomba přispěla k oddělení kancelářských a továrních pracovníků,
• a jak vznik kancelářského boxu souvisel s novým pojetím pohybu v pracovním prostoru.

Znáte to: na stole se vám často hromadí účtenky a osobní dokumenty. Udržet si ve všech těch papírech pořádek dá dost práce, i když patří jen jedné jediné osobě. Teď si představte, kolik úsilí by bylo potřeba na uspořádání dokumentů pro desítky zaměstnanců – nebo dokonce na sledování každé jednotlivé obchodní transakce v rámci celé organizace.

Administrativní práce, jako je zakládání dokumentů, placení účtů nebo vedení účetnictví, dnes považujeme za samozřejmou a základní součást fungování jakékoli firmy. Z historického hlediska se však takové pozice staly nezbytnými až s nástupem industrializace v polovině devatenáctého století. Lidé, kteří tyto úkoly vykonávali, se nazývali úředníci.

Zpočátku úředníci pracovali bok po boku se svými nadřízenými v takzvaných účetních kancelářích. Tyto „kanceláře“ často nebyly ničím jiným než tmavou, těsně zaplněnou místností. Jako úředník jste měli štěstí, pokud jste měli alespoň okno. Například v jedné newyorské kanceláři pracovalo deset lidí, z toho šest úředníků, v prostoru o rozloze 25 čtverečních stop – tedy zhruba velikosti skromné koupelny podle dnešních měřítek.

Do roku 1855 se úředníci stali třetí nejpočetnější skupinou pracovníků v New Yorku. Prudký nárůst jejich počtu znamenal, že bylo potřeba víc pracovního prostoru, a zároveň se začalo prostorově oddělovat prostředí manuálních a kancelářských profesí.

Nemanuální pracovníky jste tak často našli v samostatných kancelářích v centru města, daleko od továren, kde dřeli dělníci. A pokud firma sídlila pod jednou střechou, bývalo fyzické oddělení úředníků a manuálních pracovníků zřejmé – například měli každý vlastní vchod.

Dalším klíčovým rysem tehdejšího pracovního prostředí bylo, že úředníci a šéfové obvykle seděli velmi blízko sebe. Díky tomu si často vybudovali dobré vztahy a úředník se mnohdy stal šéfovou či šéfovou důvěryhodnou „pravou rukou“.

Tento model však nevydržel dlouho. V další části se podíváme na to, co se stalo, když firmy začaly růst.

Představte si úředníka, který v roce 1860 ve své kanceláři píše, přepisuje a třídí dokumenty. A teď si představte, že se náhle přenese v čase do roku 1920. Jaké změny by v kanceláři viděl?

Přestože náš úředník udělal skok o šedesát let dopředu, o pracovních podmínkách se to říct nedá. Ty se sice výrazně proměnily, ale ne nutně k lepšímu. Klidné dny, kdy pracoval pro jediného šéfa spolu s několika kolegy, jsou nenávratně pryč. Nemanuální pracovníci se začínají podobat továrním dělníkům: stovky úředníků ťukají do psacích strojů a mezi nimi se pohybují muži se stopkami, kteří měří, jak dlouho komu trvá splnit úkol.

Jak k tomu došlo?

V období 1860–1920 byl technologický pokrok úzce propojen s růstem podnikání i kancelářských prostor. V jistém smyslu technologie „zmenšila svět“. Železnice umožnily rozšířit trhy po celém kontinentu a telefon s telegrafem zase umožnily vyměňovat si informace rychleji a na větší vzdálenosti.

Firmy rostly a vznikaly stále větší podniky, které potřebovaly víc pracovníků – poslíčky, písaře, kurýry a další administrativní síly. Všichni tito lidé potřebovali někde sedět a pracovat, a to co nejdříve. Bez hlubšího přemýšlení o tom, jak pracovní prostředí přizpůsobit růstu byznysu, byli zaměstnanci jednoduše namačkáni do velkých sálů s nekonečnými řadami stolů.

Takový rozmach ovšem vedl k obrovskému zmatku. Nikdo si nebyl jistý, kdo co dělá, kdy a kde, protože řízení a organizace práce ještě nebyly ustálenou oblastí odborných znalostí.

To se změnilo, když americký inženýr Frederick Taylor (1856–1915) přišel s řešením, které vešlo ve známost jako taylorizmus. Ten rozdělil práci na dílčí úkony, přičemž každý pracovník vykonával úzce specializovanou činnost. Všichni přesně věděli, co mají dělat – a že to mají udělat co nejrychleji.

Taylorizmus se brzy stal synonymem efektivity a hromadné výroby. Rozvoj manažerského myšlení se pak promítl i do nově se formujících administrativních oddělení firem.

Co se tedy stalo dál?