Kam nás člověk zavede?

Lidstvo stojí na prahu velkého průlomu, poháněného naším mistrovským zvládnutím technologií. Po desetiletích vývoje začíná umělá inteligence vykazovat známky toho, že se blíží úrovni lidského rozumu. Nanotechnologie nám dává nebývalou kontrolu nad našimi těly a genetické úpravy nás stavějí na práh nahrazení přirozeného výběru výběrem řízeným člověkem.

Kvantové počítače a analýza velkých dat nabízejí lákavou vyhlídku na řešení některých z nejhlubších záhad života – od otázky existence mimozemských civilizací až po vnitřní fungování lidského mozku.

Kde nás člověk zavede? ukazuje, jak nás technologie rychle posouvají do nové epochy lidské existence. Zkoumá některé z nejobtížnějších společenských, morálních a ekonomických otázek, které technologická změna přináší, a klade si otázku, zda je pravděpodobnějším osudem lidstva nesmrtelnost, nebo vyhynutí.

V tomto shrnutí se dozvíte, za jak krátkou dobu by mohli drobní roboti hlídkovat ve vašem těle a udržovat vás ve zdraví; proč je nutné učit autonomní vozidla etickému rozhodování; a jak se za sto let mohou naše těla proměnit v přenosná zařízení a naše mysli být nahrané do cloudu.

V roce 1997 porazil superpočítač Deep Blue od IBM legendárního šachistu Garryho Kasparova v sérii šesti partií. Šlo o významný krok vpřed pro umělou inteligenci. Bylo to však možné proto, že šachy jsou relativně uzavřená hra s jasně definovanými pravidly. Naučíte‑li stroj pravidla, můžete ho naučit i vyhrávat.

Dosud byla umělá inteligence dobrá v plnění jednotlivých, úzce vymezených úkolů, jako je právě hraní šachu. Jak ukazuje například Siri od Applu, dokáže se naučit rozumět vašemu hlasu a plnit příkazy; umí také překládat mezi jazyky. Zatím se jí však nedaří přesvědčivě napodobit širší lidskou inteligenci. Věci, které nám přicházejí přirozeně – intuice nebo kreativita – zůstávají pro stroje obtížné.

To se ale začíná měnit, jak ukazuje hra go. Go je mimořádně složitá desková hra pro dva hráče, v níž se snažíte obklíčit více území než soupeř. V průměrné šachové pozici připadá v úvahu asi 35 možných tahů. V go je jich kolem 250. Deska na go má 361 průsečíků, zatímco šachovnice jen 64 polí, a existuje přibližně 10^170 možných konfigurací kamenů. To je číslo tak obrovské, že je v podstatě neuchopitelné – pro představu, je mnohonásobně větší než odhadovaný počet atomů ve vesmíru.

Když tedy hrajete go, musíte se mnohem více spoléhat na intuici a cit než na čistě logická, pravidly řízená rozhodnutí. Všechny varianty prostě spočítat nelze. Proto když AlphaGo, umělá inteligence vytvořená výzkumnou skupinou DeepMind společnosti Google, porazila jednoho z nejlepších hráčů světa Lee Sedola, bylo zřejmé, že stojíme na prahu zásadního průlomu.

Jak ale AlphaGo uspěl? DeepMind systému nejprve poskytl databázi asi 30 milionů tahů odehraných lidskými hráči a na jejím základě ho trénoval. Poté byl stroj nastaven tak, aby se učil metodou posilovaného učení, která napodobuje způsob fungování lidského mozku. Umělá inteligence získávala „body“ za tahy, které vedly k úspěchu, a body ztrácela za chyby.

Následně DeepMind nechal AlphaGo hrát tisíce a tisíce partií proti různým verzím sebe sama. S každou partií se systém zlepšoval tím, že si pamatoval tahy, které vedly k odměně, a vytvářel tak cyklus neustálého učení.

Pozorovatelé si všímali, že tahy AlphaGo byly nečekané a nápadité; zkušení hráči některé z nich dokonce popsali jako „božské“. Je zřejmé, že stroje se stávají „lidštějšími“ – rozvíjejí něco, co připomíná intuici a kreativitu. Místo aby byly jen naprogramované podle předem daných pravidel, jako je tomu u šachu, učí se samy. A tento posun se rychle zrychluje.

Vytrhněte si jeden vlas z hlavy. Není zrovna široký, že? Z pohledu nanotechnologie je ale obrovský. Jeden nanometr je přibližně jedna desetitisícina jeho tloušťky. Právě v takovém měřítku se pohybujeme, když mluvíme o nanotechnologiích.

Nanotechnologie pracuje na úrovni jednotlivých atomů a molekul. Ačkoli se zabývá nesmírně malými strukturami, její dopad na naše zdraví a životy bude zásadně proměňující. Částečně proto, že nám umožňuje využít skutečnost, že materiály mají na atomární a molekulární úrovni jiné vlastnosti než ve velkém měřítku – mohou být například mnohem pevnější a zároveň lehčí.

Typickým příkladem jsou uhlíkové nanotrubice, mikroskopické trubičky tvořené atomy uhlíku, které vytvářejí mimořádně pevné materiály. Svazek zhruba sta vrstev uhlíkových nanotrubic – dohromady stále tenčí než milimetr – je dostatečně odolný, aby zastavil kulku. Umožňuje tak výrobu ultratenkých a lehkých neprůstřelných vest.

Nejzajímavější je však nanotechnologie v tom, co nám může umožnit dělat s našimi vlastními těly. Pokrok v oblasti miniaturních počítačů a senzorů znamená, že brzy budeme schopni bojovat s nemocemi a udržovat se v perfektní kondici s pomocí nanorobotů.

Představte si blízkou budoucnost, v níž nanoroboti neustále hlídkují ve vašem krevním oběhu. Putují vaší krví, napadají viry, bakterie a další původce nemocí. Vědci například vyvinuli nanotechnologický systém pro cílené podávání protinádorové látky zvané tumor nekrotizující faktor alfa. Nanoroboti v takovém systému by plavali krevním řečištěm, uvolňovali léčivo přesně tam a tehdy, kde je potřeba, a zároveň se vyhýbali hrozbám v podobě patogenů, které by je mohly poškodit.

Nanotechnologie nám také pomůže zvládat dlouhodobé zdravotní potíže. Pacienti s diabetem by v blízké budoucnosti mohli mít v krevním oběhu nanoroboty, kteří budou nepřetržitě měřit hladiny živin a cukru v krvi a v pravý čas uvolňovat potřebné látky.

V indické mytologii bohové brázdili oceány při hledání elixíru nesmrtelnosti; Řekové vyprávěli o nepolapitelném elixíru života. Možná se nyní blížíme k modernímu všeléku v podobě nanotechnologie, která nám dává moc převzít kontrolu nad vlastním zdravím. A pokud k tomu přidáme sílu genetického kódování, získáváme možnost „hrát si na boha“. Podívejme se na to blíže.