Jsme vyhnaní

Mnoho lidí na světě zná Malalu Yousafzai. Je to mezinárodně uznávaná aktivistka a zastánkyně práv žen a dívek a její osobní příběh je neuvěřitelný. Malala byla vyhnána ze svého domova v Pákistánu kvůli násilí afghánských fundamentalistů z hnutí Taliban. Nikdy však nepřestala neúnavně bojovat za vzdělání dívek.

Její příběh je ale jen jedním z mnoha, které sdílejí lidé vyhnaní násilnými konflikty, hladomory a přírodními katastrofami. Během svých cest Malala potkala mnoho žen a dívek a naslouchala jejich osudům. Tím, že některé z nich předává dál, pomáhá osvětlit složitou směs emocí, které mnozí vyhnanci prožívají – od zoufalství po vzdor a od smutku po vděčnost.

Jsou to příběhy o vytrvalosti v hrůzných podmínkách a o lidech, kteří si budují nové životy, zatímco sní o jasnější budoucnosti. V následujících kapitolách se dozvíte, jak dobré i zlé náhody formují životní cesty vyhnanců; jak jedna dívka pomohla ostatním tím, že je přesvědčila, aby si vybraly školu místo sňatku; a také o utrpení Rohingů.

Jak vypadá ráj? Možná jako krajina plná borovic, zasněžených hor a tekoucích řek. Malala Yousafzai takové místo velmi dobře zná: údolí Swat v Pákistánu. Když byla dítě, Swat byl tak krásný, že se mu často říkalo „Švýcarsko Východu“.

Malala se narodila v roce 1997 v Mingoře, hlavním městě údolí Swat. Dětství měla šťastné a její vzpomínky jsou plné her s přáteli a návštěv široké rodiny v horské vesnici Šangla. Malalin otec byl aktivista s vášní pro ochranu životního prostředí a vzdělávání dívek.

V roce 2005 však Pákistán zasáhlo ničivé zemětřesení, které si vyžádalo 73 000 obětí a mnoho dalších lidí uvrhlo do zranitelné situace. V takových podmínkách byli lidé náchylnější naslouchat mužským náboženským extremistům, kteří zároveň poskytovali pomoc přeživším. Tito muži označili zemětřesení za boží varování a využili ho jako záminku k prosazování přísné verze islámu. Požadovali, aby ženy zahalovaly tvář, odsuzovali hudbu, tanec a západní filmy a dokonce tvrdili, že vzdělávání dívek je neislámské.

Taková podoba islámu nedávala lidem jako Malala a její rodina smysl, ale to nic neměnilo na tom, že vliv extremistů rostl. Nakonec se spojili s Talibanem, který do té doby v Pákistánu nepředstavoval vážnější hrozbu. Když se na ulicích začali objevovat muži s dlouhými vousy a v černých turbanech, všichni se báli. Věděli o jejich napojení na Taliban i o jejich úmyslu prosazovat extrémní názory.

Malala se s Talibanem poprvé setkala osobně cestou do Šangly. Její bratranec právě pustil kazetu, když si všiml zátarasu na silnici, který střežili muži v černých turbanech se samopaly. Všechny kazety rychle podal Malalině matce a požádal ji, aby je schovala do kabelky. Když auto dorazilo k zátarasu, jeden z mužů se naklonil dovnitř a zeptal se, zda mají nějaké kazety nebo CD. Bratranec odpověděl, že ne. Muž pak přešel k zadnímu oknu, znovu strčil hlavu dovnitř a přísně Malale řekl, že by si měla zakrýt obličej. Chtěla se zeptat proč – vždyť byla jen dítě –, ale muži měli zbraně a ona měla strach.

Muži je nakonec nechali projet, ale bylo zřejmé, že se ve Swatu něco změnilo – a že bude ještě hůř.

Když bylo Malale jedenáct let, Taliban rozpoutal v údolí Swat kampaň teroru. Vypínal elektřinu, bombardoval školy a policejní stanice a vraždil každého, kdo se mu postavil. Koncem roku 2008 Taliban nařídil uzavření všech dívčích škol; jakákoli škola, která by zůstala otevřená, se stala terčem útoku.

Pro Malalu to byla katastrofa. Věděla, že bez vzdělání bude její budoucnost dramaticky omezená. Situace se zhoršila natolik, že v roce 2009 vláda nařídila evakuaci Swatu, aby uvolnila prostor pro rozsáhlou vojenskou operaci proti Talibanu. Tím začal složitý život Malaly a její rodiny jako vnitřně vysídlených osob. Stěhovali se mezi špinavými hotely a domovy příbuzných i cizích lidí, byli neustále na cestách a báli se, že jsou ostatním na obtíž.

Trvalo téměř tři měsíce, než se civilisté mohli vrátit do Mingory. Po návratu se většina věcí zdánlivě vrátila do normálu. Armáda Talibance porazila, ale nezničila; bojovníci Talibanu se ukryli a z úkrytu pokračovali v cílených vraždách.

Brzy se terčem stala i Malala. Ještě před útěkem z Mingory veřejně vystupovala proti činům Talibanu v rozhlase, televizi i na svém blogu pro BBC Urdu. Díky tomu si vybudovala silnou platformu pro obhajobu vzdělávání dívek. Když se život ve Swatu začal normalizovat, ve své práci pokračovala.

Dne 9. října 2012 však Malalu do hlavy postřelil člen Talibanu za to, že veřejně mluvila o míru a vzdělání pro dívky. Co se toho dne stalo, bylo popsáno už mnohokrát a Malala si nepřeje znovu líčit detaily. Po útoku byla převážena z jedné nemocnice do druhé, až byla nakonec letecky přepravena do Birminghamu v Anglii.

Téměř po třech měsících byla propuštěna z nemocnice a její rodina začala od nuly nový život. Pokud by se Malala vrátila do Pákistánu, byla by stále v ohrožení, a trvalo dlouho, než si zvykla na představu, že život v Birminghamu není jen dočasný.

Malala stála před těžkým rozhodnutím – má ve své obhajobě vzdělání pro dívky pokračovat? Podpůrné a inspirující dopisy od tisíců lidí z celého světa ji přesvědčily, aby nepřestávala, zejména ty od žen a dívek, které jí děkovaly za její práci. Příběhy v následujících kapitolách patří ženám a dívkám, s nimiž se při této práci setkala.