Jsme lepší než tohle

Jste obeznámeni s názorem, že mnoho lidí jen tak proplouvá životem a žije ze sociálních dávek, které platí americká vláda? Nebo že „sociální dávky“ jsou prostě synonymem pro všechny platby, které dostávají důchodci a nezaměstnaní? Ačkoli jsou tyto představy poměrně rozšířené a populární, rozhodně nejsou založené na realitě – ve skutečnosti jsou zcela mylné.

V knize Jsme lepší než tohle autor vyzývá čtenáře, aby se blíže podívali na současný stav americké ekonomiky a fiskální politiky a na to, jak byly základní pojmy, jako jsou sociální dávky a sociální zabezpečení, mnoha lidmi zásadně nepochopeny. Autor však pouze neukazuje na chyby a nedorozumění. Naopak, s jistým optimismem navrhuje změny a ukazuje, jak lze americkou ekonomiku a fiskální politiku zlepšit a tím přispět k rovnější a spokojenější společnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je těžké být šťastný, když jste chudí, proč by daně v USA měly být vyšší a jak americká ekonomika profitovala z výstavby Hooverovy přehrady.

Jaká je vaše první myšlenka, když slyšíte slovo „sociální zabezpečení“? Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně si představíte vládní dávky pro důchodce, nezaměstnané a chudé, kteří si je podle rozšířeného názoru obvykle nezaslouží. Ačkoli jsou tyto představy velmi rozšířené, jednoduše neodpovídají skutečnosti.

Důvodem, proč má tolik lidí tyto mylné asociace, je to, že pojem sociálního zabezpečení je zásadně nepochopený. Sociální zabezpečení ve skutečnosti znamená investice do vzdělání, infrastruktury a veřejných statků – tedy do věcí, které jsou nezbytné pro fungování jakékoli společnosti. Zároveň dává každému rovnou šanci na štěstí, a to různými způsoby.

Jedním z nich je veřejné pojištění, tzv. nárokové programy, jako jsou Medicare, Medicaid a systém sociálního zabezpečení. Tyto programy představují záchrannou síť, která občany chrání a umožňuje jim podstupovat riziko – například založit firmu nebo se pustit do nové kariéry. Taková rozhodnutí pak mohou být velmi přínosná pro celou společnost.

Další klíčovou službou, kterou sociální zabezpečení poskytuje, je vzdělání. To je skvělý způsob, jak podpořit štěstí všech členů společnosti, protože zvyšuje ekonomickou mobilitu i produktivitu. Stačí se zeptat: existovalo by technologické centrum Silicon Valley bez silného vzdělávacího systému?

Sociální zabezpečení nám tedy poskytuje služby a výhody, z nichž těžíme všichni. Můžeme ale vést šťastné životy i bez něj? Odpověď zní: ne, pokud jste chudí. Chudoba totiž činí usilování o štěstí téměř nedosažitelným – a když lidé nežijí důstojně, nese náklady celá společnost.

Například v roce 2011 Centrum pro americký pokrok spočítalo náklady hladu v USA a zjistilo, že země přišla o 167,5 miliardy dolarů v důsledku nižší produktivity, dražší zdravotní péče a horších výsledků ve vzdělávání. Na individuální úrovni navíc chudoba dramaticky zužuje možnosti a činí z pouhého přežití jedinou prioritu.

Chudoba dokonce může ovlivnit i fungování mozku. Organizace Save the Children provedla studii, která ukázala, že podvýživa během prvních tisíce dnů života vede k nevratnému kognitivnímu poškození.

Sociální zabezpečení nám tedy pomáhá dosahovat štěstí. Jak si ale Spojené státy v současnosti vedou, pokud jde o celkovou spokojenost obyvatel? Bohužel jsou na chvostu vyspělých zemí. Proč? Protože země selhává v péči o střední třídu.

Medián příjmu domácností ve Spojených státech klesl mezi lety 2001 a 2010 o 6,3 procenta. Po zohlednění inflace byl medián příjmu amerického muže v roce 2010 dokonce nižší než příjem jeho otce před 37 lety.

Jaké má pokles příjmů střední třídy důsledky? Jedním z nich je, že stále více lidí žije pod relativní hranicí chudoby, tedy s příjmem nižším než polovina mediánu příjmu celé populace – a tito lidé jsou chudší než kdy dřív. V roce 2000 žilo pod relativní hranicí chudoby 11,3 procenta obyvatel, v roce 2011 už 15 procent. V témže roce přežívalo 1,6 milionu domácností, v nichž žilo více než 3,5 milionu dětí, s méně než 2 dolary na osobu a den.

Jak asi tušíte, společnost je kvůli tomu méně rovná než dříve. Podle OECD mají Spojené státy nejvyšší míru nerovnosti v disponibilním příjmu – tedy v částce peněz, která lidem zůstane po zaplacení daní a odvodů na sociální zabezpečení.

Tato nerovnost je přitom relativně nový jev a od 70. let rychle roste. Porovnáme-li roky 1979 a 2007, zjistíme, že všichni ve společnosti kromě nejbohatšího jednoho procenta drželi menší podíl na celkovém národním příjmu. Ekonom Emmanuel Saez z Kalifornské univerzity v Berkeley navíc zjistil, že mezi lety 1993 a 2012 vzrostly příjmy nejbohatšího jednoho procenta o 86,1 procenta, zatímco příjmy zbývajících 99 procent se zvýšily jen o 6,6 procenta.

V roce 2012 připadla na nejbohatší jedno procento domácností polovina veškerého příjmu v Americe – nejvyšší podíl od roku 1917.