Jasná hodina

Jak se dá žít ve chvíli, kdy se dozvíte, že se váš život blíží ke konci? Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Co má pro jednoho člověka hluboký smysl, může být pro jiného téměř bezvýznamné. Přesto může být inspirativní sledovat, jak se jeden konkrétní člověk postavil k příchodu smrti – ne proto, abychom si mechanicky přejímali jeho priority, ale abychom si jasněji uvědomili důležitost toho, zaměřit se na to, kvůli čemu stojí za to žít.

Tyto úryvky se věnují vyrovnávání se s terminálním onemocněním. Sledují poslední roky života autorky – od diagnózy rakoviny prsu až po její smrt, která přišla za méně než tři roky. Od spojení s přírodou přes četbu francouzské filozofie, od mazlení se psem až po práci na vlastních pamětech – autorka si nacházela činnosti, které její dny naplňovaly krásou, smyslem a klidem. Navzdory temnotě a nejistotě dlouhé cesty před sebou dokázala z toho, co jí ze života zbývalo, udělat jasnou hodinu.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak vás příroda může přiblížit k Bohu, proč autorka neúnavně pracovala na své zahradě a jak by lékaři mohli prohloubit svou empatii vůči pacientům.

Existují telefonáty, o kterých doufáte, že je nikdy nedostanete. Ve svých sedmatřiceti letech jeden takový přijala Nina Riggs. Volal jí onkolog, aby jí oznámil, že má rakovinu prsu.

Zpráva byla zdrcující – jako ostatně každá diagnóza rakoviny – ale nepřišla úplně z čistého nebe. Rakovina už v rodině Riggsových dlouho hrála výraznou roli. To se naplno ukázalo, když si Nina sedla s genetickým poradcem a společně se podívali na její rodokmen.

Jen o pár let dříve byla s rakovinou diagnostikována její matka a blížila se ke konci svého boje s nemocí. Oba rodiče Ninininy matky během života prodělali nějakou formu rakoviny a sestra její matky měla časné stadium melanomu – rakoviny kůže, která se naštěstí nerozšířila za povrchové vrstvy. Ještě překvapivější však bylo zjištění, že rakovinu prsu měl i Ninin dědeček, což je u mužů velmi vzácné. Na otcově straně rodiny měla pratetu i tetu, které rovněž onemocněly rakovinou prsu.

Pouze asi 11 procent diagnóz rakoviny lze s jistotou připsat genetickým příčinám, ale četnost výskytu v rodině Riggsových silně naznačovala, že genetika v jejím případě roli sehrála.

Nina se s diagnózou těžce vyrovnávala a podobně jako její matka hledala útěchu ve filozofii. Její matka po svém onemocnění sáhla po díle francouzského filozofa 16. století Michela de Montaigne, a tak i Nina vytáhla svůj ošoupaný výtisk jeho esejů.

Montaigne byl se smrtí důvěrně obeznámen. Jeho bratr zemřel mladý, ve třiadvaceti letech; v následujících letech přišel o pět dcer a jeho nejlepší přítel podlehl moru. Přestože ho tyto ztráty hluboce zasáhly, Montaigne zastával názor, že je třeba smrti se neuzavírat, ale přijmout její nevyhnutelnost. Symbolicky proto nechával dveře svého statku odemčené, i když se po krajině potulovali lupiči a bandité.

Jeho postoj ke smrti a způsob, jakým se rozhodl žít svůj život, byly pro Ninu velkou útěchou.

Diagnóza rakoviny může změnit všechno. Když se člověk náhle ocitne tváří v tvář vlastní smrtelnosti, často si začne mnohem intenzivněji vážit světa kolem sebe. Čas se zkracuje a dostavuje se pocit naléhavosti.

Nina Riggs tyto změny prožívala velmi osobně. Jakmile zahájila chemoterapii, začal se měnit i její vztah k fyzickému světu.

Všechno začalo ráno po první dávce chemoterapie. Probudila se s mastnou, chemickou pachutí v ústech. Když si šla dát snídani, nedokázala cítit chuť kávy ani čehokoli jiného, co jedla. Jazyk měla jako znecitlivělý. Jednoduché radosti, které jí dříve byly samozřejmé, se jí najednou vzdálily.

Chemoterapie ovlivnila i její myšlení. V jednu chvíli se její mysl vzdalovala do vzdáleného světa plného obav z budoucnosti a smrti, v další se prudce vracela do přítomnosti a soustředila se na drobný detail – třeba na jediné stéblo trávy v zahradě. A pak se znovu vychylovala k úzkostným představám o tom, co přijde.

Dezorientovaná a zneklidněná těmito vedlejšími účinky hledala Nina útěchu a uzdravení v přírodě. Vydala se do lesa. Zpočátku ji dojmy téměř zahlcovaly – třeba omamná vůně vistárie – a srdce jí bušilo. Postupně se jí však podařilo zklidnit dech a našla určitý vnitřní mír.

Vzpomněla si na svého předka, básníka 19. století Ralpha Walda Emersona, a na jeho texty o přírodě. Emerson věřil, že v přírodě jsme Bohu nejblíž, jak jen můžeme být. Abychom to však mohli zakusit, musíme přírodu nechat plně proniknout všemi našimi smysly a celou bytostí – vnímat vše, jako bychom byli obrovské průhledné oko.

Tento obraz později výtvarně ztvárnil umělec Christopher Pearse Cranch, který ve 30. letech 19. století nakreslil průhledné oko na dlouhých nohách s velkými chodidly, jak stojí a hledí na zvlněnou krajinu.

Nina v lese zažila právě takové spojení s přírodou a cítila se blíž k Bohu než kdykoli předtím. Byl to důležitý okamžik na cestě k přijetí její diagnózy.