Jak zní pravda

Dnes je odkaz rodiny Kennedyů pevně spjat s hnutím za občanská práva v 60. letech, ale ne vždy tomu tak bylo. Během prezidentství Johna F. Kennedyho v letech 1961–1963 to dlouho vypadalo, že JFK dělá jen tolik, aby ukázal, že mu na životech Afroameričanů záleží – ve skutečnosti však nedělal téměř nic. V počátcích jeho vlády dokonce administrativa jmenovala na Jihu několik otevřeně rasistických federálních soudců. Bylo zřejmé, že prezident Kennedy a jeho bratr, ministr spravedlnosti USA Robert Kennedy, se víc soustředí na zajištění podpory pro druhé funkční období než na to, aby udělali maximum pro rovnost a občanská práva.

Pak se ale v životě Roberta Kennedyho stalo něco zásadního. V létě 1963 se setkal se skupinou černošských umělců a intelektuálů a také s aktivistou, kterého policie brutálně zbila. Jak uvidíme v následujících kapitolách, Robert toto setkání zpočátku vnímal jako naprostý propadák, nakonec však pochopil, že zásadně ovlivnilo jeho další politický život.

Autor Michael Eric Dyson naznačuje, že právě toto setkání Roberta Kennedyho „probudilo“ – a že pokud chceme ve Spojených státech dál dosahovat skutečného politického i morálního pokroku, potřebujeme dnes mnohem víc podobných střetů a rozhovorů. Následující úryvky vysvětlují, proč tomu tak je.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je 24. březen 1963 významným dnem v americké historii, jak spisovatelku Toni Morrisonovou přirovnávali k Jamesi Baldwinovi a proč je fiktivní země Wakanda tak důležitá.

Po většinu života žil Robert F. Kennedy ve stínu svých bratrů, zejména staršího Johna F. Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států. Když se John v roce 1960 stal prezidentem, Robert s jistými obavami přijal funkci ministra spravedlnosti v Kennedyho administrativě. Přijetím této role se rozhodl ukázat, že je svébytnou osobností a politickou silou, nikoli jen „dalším Kennedym“.

Kvůli své drobné postavě, omezeným právnickým zkušenostem a náznakům, že se do úřadu dostal jen díky rodinným konexím, byl Robert odhodlán prokázat svou hodnotu. Shodou okolností se Amerika chystala vstoupit do bouřlivých šedesátých let, což „trpaslíkovi“ z rodiny Kennedyů poskytlo mnoho příležitostí činit zásadní rozhodnutí, zejména v otázkách občanských práv.

Jedním z lidí, kterých se tato rozhodnutí hluboce dotýkala, byl uznávaný spisovatel James Baldwin. Baldwin vyrostl v Harlemu, newyorské čtvrti, která byla domovem nespočtu černošských umělců a intelektuálů. Mezi významné osobnosti, které odtud vzešly, patří jazzové legendy Duke Ellington a Billie Holiday, respektovaný herec Paul Robeson či vlivný autor a aktivista W. E. B. Du Bois.

Baldwin začínal jako mladý kazatel v letniční církvi a svůj mimořádný jazykový talent využil k tomu, aby se stal jedním z předních amerických spisovatelů. V roce 1963 se jeho tvář objevila na obálce časopisu Time. Tento mimořádný zájem vyvolaly jeho výbušné eseje pro časopis The New Yorker, které vyšly knižně pod názvem The Fire Next Time. Baldwinovo psaní se zabývalo složitými otázkami rasy a náboženství v Americe tak strhujícím a přesvědčivým stylem, že se stal jedním z hlavních hlasů černé Ameriky.

Protože byl Baldwin gay, někteří další černošští vůdci, včetně Martina Luthera Kinga mladšího, měli zpočátku problém jeho hlas plně přijmout. Ačkoli byli Baldwin a Kennedy velmi odlišní lidé, v roce 1963 oba čelili segregované zemi, v níž narůstalo násilí a která zoufale hledala cestu vpřed. V srpnu 1963 pronesl King svůj slavný projev „Mám sen“, stále však nebylo jasné, jak na něj Kennedyho administrativa odpoví.

Dnes mnoho lidí považuje Johna F. Kennedyho za jednoho z pokrokovějších prezidentů v otázce občanských práv, ve skutečnosti však byla černošská komunita jeho nečinností značně rozčarována. Na začátku jeho prezidentství lze říci, že byl k otázce občanských práv v podstatě ambivalentní. Jeho bratr Robert byl o něco aktivnější.

V dubnu 1963 vedl Martin Luther King Jr. nenásilnou demonstraci v Birminghamu v Alabamě. Skončilo to tak, že muži, ženy i děti byli ostřikováni vodními děly, trháni psy a biti obušky. Robert Kennedy jako ministr spravedlnosti vyslal prostředníky, aby pomohli situaci uklidnit a zajistili, že už nedojde k dalším zraněním demonstrantů. Tato snaha přinesla Kennedyho administrativě ostrou kritiku od bílých politiků a vůdců na Jihu.

King Robertu Kennedymu za jeho roli při zprostředkování poděkoval, James Baldwin se však ptal, zda by Bílý dům neměl nést část odpovědnosti za násilí, k němuž došlo. Baldwin poslal Robertovi ostrý telegram, v němž označil prezidenta – spolu s J. Edgarem Hooverem a „mocenskou strukturou“ za komisí pro veřejnou bezpečnost v Birminghamu, zosobněnou „Bullem“ Connorem – za ty, kdo nesou „největší odpovědnost“.

V telegramu Baldwin označil krizi občanských práv za „otázku života a smrti národa“. I to byl jeden z důvodů, proč Robert Kennedy brzy poté pozval Baldwina k sobě domů na snídani. Baldwin souhlasil a oba spolu vedli velmi příjemný rozhovor. Baldwin na Kennedyho zapůsobilo, jak vřele se chová ke svým dětem. Všechno probíhalo tak dobře, že Kennedy Baldwina požádal, aby na následující odpoledne v Manhattanu svolal několik lidí k další diskusi.

Kennedy chtěl pozvat osobnosti, které si černá komunita váží, ale které nejsou politiky ani nejsou svázány s organizacemi s jasným programem. Toužil po nezávislých myslích, které by měly zájem mluvit o možných řešeních. Baldwin mu řekl, že černí lidé obdivují umělce jako Harryho Belafonteho a Lenu Horneovou, a slíbil, že obvolá pár známých a druhý den se s Kennedym sejde.