Jak žijeme dnes

Způsob, jakým vytváříme rodiny a společně žijeme, se v průběhu dějin neustále měnil. V posledních desetiletích však došlo k zásadní proměně toho, jak americké rodiny fungují a jak vytvářejí komunity. Často slýcháme řeči o „smrti“ tradiční jaderné rodiny. Je to skutečně pravda? A pokud ano, co ji vlastně nahrazuje?

Stručná odpověď zní, že žádná skutečně „tradiční“ rodina nikdy neexistovala – podoby soužití se vždy měnily a přizpůsobovaly době. Dnešní Američané objevují řadu nových forem komunitního bydlení: některé vycházejí z moderních myšlenek, jiné navazují na více než sto let staré modely.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč dávají mileniálové přednost bydlení s rodiči před rebelií; jak internet pomáhá svobodným matkám najít další svobodné matky ke spolubydlení; a proč je dnes život o samotě „normálnější“ než život s partnerem.

Když uslyšíte slovo „sám“, možná vás hned napadne „osamělý“. Podobně se často zaměňují slova „ticho“ a „klid“. Tato dvě spojení odrážejí dva různé způsoby, jak přemýšlet o tom, že člověk je sám se sebou.

Ve skutečnosti se lidé výrazně liší v tom, jak moc potřebují samotu a jak si užívají přítomnost ostatních. Téměř každý potřebuje alespoň nějaký čas o samotě, ale někteří tuto potřebu popisují jako touhu, zatímco jiní ji vnímají spíše jako hlad či nutnost.

Lidé, kteří samotu potřebují, často říkají, že se dokážou opravdu dobít a soustředit jen tehdy, když jsou úplně sami. I kdyby v koutě místnosti tiše seděl dobrý přítel a četl si, část jejich pozornosti by byla stále upřená na něj. Jiní naopak popisují samotu jako „nudu“ a cítí se smutní, když kolem nikdo není. I když chtějí být sami, vyhovuje jim, když v rámci své „poloviční samoty“ alespoň slyší kroky nebo hlasy spolubydlících.

To nás přivádí k jednomu z hlavních způsobů, jak lze samotu řídit: volbou bydlení regulujete, jaký přístup k vám ostatní mají a jaký přístup máte vy k nim. Když si vybíráte, kde a s kým budete bydlet, rozhodujete zároveň o tom, nakolik budete mít pod kontrolou, jak blízko a jak do hloubky ostatní poznáte – a jak dobře oni poznají vás.

Pokud například žijete v komunitě se sdíleným bydlením, kde je společná jídelna a kuchyň, máte mnoho příležitostí navázat přátelství s lidmi kolem sebe. Míru blízkosti určujete tím, jak často vstupujete do společných prostor. A pokud s někým sdílíte byt či dům, je nevyhnutelné, že se budete potkávat – třeba ráno před odchodem do práce nebo pozdě v noci, když se vracíte z večírku, i když byste se tomu v tu chvíli možná raději vyhnuli.

Nyní se podíváme na různá uspořádání bydlení, která lidé vytvářejí, aby našli správnou rovnováhu mezi společenskostí a samotou. Začneme těmi, která nabízejí nejvíce sdílených chvil, a postupně přejdeme k těm, jež kladou největší důraz na soukromí.

Často se tvrdí, že rodina jako sociální instituce ztrácí na významu. To ale jednoduše neodpovídá skutečnosti. Mladí lidé se totiž stále častěji vracejí do domácností svých rodičů, nebo u nich zůstávají déle – především z finančních důvodů. Mezi lety 1980 a 2012 se počet lidí ve věku 25 až 34 let, kteří žili s rodiči, zdvojnásobil.

Proč k tomu došlo? Jedním z důvodů je, že dnešní mladí lidé věnují více času i peněz získávání vyššího vzdělání. Ve studii z roku 2011 polovina vícepokolových domácností uvedla, že společné bydlení umožňuje některému členu rodiny pokračovat ve studiu nebo profesním vzdělávání, které by si jinak nemohl dovolit.

Peníze však nejsou jediným důvodem, proč rodiče a dospělé děti žijí spolu déle. Generace mileniálů si se svými rodiči obecně rozumí lépe než jakákoli předchozí generace. To je v rozporu s rozšířeným obrazem rodičů mileniálů jako „helicopter parents“, tedy rodičů, kteří nad svými dětmi neustále bdí, a s představou, že mileniály bychom měli nazývat „uvězněnou generací“, protože se údajně nedokážou od rodičů odpoutat.

Takové vnímání přehlíží jednoduchý fakt: mileniálové si zkrátka zjevně více užívají čas strávený s rodiči než generace před nimi. Studie z roku 2008 zaměřená na rodiče zjistila, že 86 procent z nich mluvilo se svými dospělými dětmi během posledního týdne, a v 90 procentech těchto rozhovorů poskytovali nějakou radu. V roce 1986 se přitom obě hodnoty pohybovaly kolem 50 procent.

Rozhodnutí žít ve vícepokolové domácnosti má navíc výhody jak pro nejmladší, tak pro nejstarší členy rodiny. Podpora, kterou rodiče poskytují při výchově vnoučat, bývá často vzájemná: dospělé děti, které zůstávají doma déle, pak častěji poskytují péči svým stárnoucím rodičům.

Výhody má i situace, kdy se dospělý s dětmi rozhodne přestěhovat k vlastním rodičům. Studie ukázaly, že děti vychovávané ve vícepokolových domácnostech mají stejně dobré, nebo dokonce lepší šance na úspěch než děti z klasické jaderné rodiny. Měly vyšší pravděpodobnost, že dokončí střední školu a nastoupí na vysokou, a nižší pravděpodobnost, že budou kouřit nebo pít alkohol.