Jak zacházet s mocí

Moc bývá často vnímána jako něco tajemného, vyhrazeného jen pro výjimečně nadané nebo neúprosně odhodlané lidi. Ve skutečnosti je ale přítomná v každém vztahu. Protože na sobě v různých ohledech vzájemně závisíme, máme všichni určitý stupeň vlivu na životní okolnosti druhých.

I když můžeme svou moc využívat sobecky, všem se daří lépe, když ji používáme k tomu, abychom pomáhali ostatním nebo dosahovali společných cílů. Od vstupu do nové, neznámé role a prosazování změn shora, přes volbu mezi tím „zabírat prostor“ nebo naopak ustoupit do pozadí – tyto úryvky nabízejí návod, jak vědomě ztvárnit mocenskou roli podobně, jako to dělá zkušený herec na jevišti.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč může být někdy užitečné svou moc zlehčovat;
• jak si „zajistit místo na raketě“;
• a co vlastně znamená moc, když se ocitnete úplně na vrcholu.

Vysoké postavení, ohromující bohatství a autorita plynoucí z funkce – to jsou věci, které nás obvykle napadnou, když slyšíme slovo „moc“. Máme tendenci věřit, že lidé, kteří tohle všechno mají, jsou automaticky mocní. Tak jednoduché to ale není.

Lidé s prestiží, penězi nebo „správným“ titulem mohou mít velký vliv, ale totéž může platit i pro ty, kteří nic z toho nemají. Představte si například řidiče, který se chystá odjet z přeplněného parkoviště. Sám o sobě není nijak zvlášť mocný. Ve chvíli, kdy se ale objeví jiný řidič, který netrpělivě čeká na volné místo, získává ten první najednou značnou moc: pokud chce, může odjezd zdržovat a druhého tím držet v šachu.

Tato scéna ukazuje, že moc nesouvisí jen s tím, co vlastníme. Mnohem víc souvisí se sociálními vztahy a s tím, nakolik můžeme v daném okamžiku ovlivňovat ostatní a jejich situaci.

Klíčové poselství zní: Moc je role, kterou hrajeme v životech ostatních lidí – a v nějaké podobě ji má každý.

Ať už jde o vztahy pracovní, osobní, nebo jen o krátká setkání s lidmi kolem nás, vždy jsme do určité míry odkázáni jeden na druhého. To znamená, že každý má nějaký vliv, i když se to na první pohled nezdá.

Vezměme si třeba vztah rodiče a dítěte. Rodič rozhoduje za dítě a říká mu, co má dělat – to mu dává moc. Pokud ale rodič touží po lásce a respektu svého dítěte – a to většina rodičů chce – pak schopnost tyto city dávat nebo odpírat dává určitou moc i dítěti.

Podobně je tomu v práci. Nadřízení mají moc, protože určují, kdo bude dělat jaké projekty a kolik kdo dostane zaplaceno. Ale zaměstnanec, který je ve svém oboru špičkou a je velmi žádaný, má zase silnou vyjednávací pozici – a tedy také moc.

Šéf se může rozhodnout, že svou moc využije čistě ve svůj prospěch. Může například přehazovat nejtěžší úkoly na podřízeného, který si nemůže dovolit říct ne. Takové pojetí moci ale míjí její skutečný smysl.

V sociálním životě i na pracovišti mají hierarchie a mocenská dynamika ideálně sloužit k tomu, aby lidé dokázali spolupracovat pro vzájemný prospěch a řešit společné problémy. Když tedy přemýšlíme o tom, jak využít moc, kterou máme, neměli bychom se ptát: „Co z toho budu mít já?“ Měli bychom se ptát: „Jak tím mohu prospět ostatním?“

Představte si, že jste na kurzu improvizace a dostanete za úkol zahrát mocnou postavu. Jak byste na to šli? Většina lidí by zkusila převzít kontrolu: zvýšila by hlas, skákala ostatním do řeči a sebevědomě by se producírovala po jevišti.

Tomuto asertivnímu chování se v herectví říká „hraní moci“ a herci ho používají, aby si jejich postava získala respekt. Neodehrává se ale jen v divadle – lidé „hrají moc“ i v práci, doma a v mnoha jiných sociálních situacích. Problém je, že to často dělají z nesprávných důvodů.

Klíčová myšlenka je: Hraní moci má největší smysl tehdy, když chrání zájmy ostatních.

V reálném světě je hraní moci způsob, jak uplatnit vliv na ostatní a vyžadovat respekt. Děje se to různými způsoby, nejčastěji odvoláváním se na hierarchii. Lidé prosazují pravidla nebo si vynucují poslušnost tím, že zdůrazňují svou autoritu.

Vypráví se například, že Henry Ford umlčoval dotěrné otázky zaměstnanců prostou větou: „Moje jméno je na budově.“ Proti tomu se těžko něco namítá. Stejně tak je obtížné oponovat někomu, kdo má moc a jednoduše řekne ne, skočí vám do řeči nebo vás úplně ignoruje.

Mocní lidé si také mohou dovolit otevřeně hodnotit podřízené – dělat si z nich legraci, chválit je nebo kritizovat. I když se podřízení cítí nepříjemně, často si nemohou dovolit ozvat se, protože nemají dost moci.

Hraní moci může působit arogantně nebo agresivně, pokud je jeho jediným cílem udržet si dominanci nebo zastrašit ostatní. Když ale lidé potřebují někoho, kdo převezme vedení nebo udělá těžká rozhodnutí, je právě takové razantní uplatnění moci na místě.

Představte si například vedoucího, který na poradě přeruší nejmladšího kolegu, aby dali prostor i ostatním, nebo manažera, který využije právo veta, aby udržel projekt v rozumném rozsahu a rozpočtu. V takových situacích uplatnění moci prospívá celému týmu.

Výzkumy dokonce ukazují, že lidé, kteří mají moc a používají ji tímto způsobem, jsou vnímáni jako kompetentní a zároveň ohleduplní.

Kdykoli tedy budete mít chuť „hrát moc“, nejprve se zeptejte sami sebe, zda tím skutečně sloužíte nejlepšímu zájmu lidí kolem sebe, nebo jde jen o efekt. Odpověď vám napoví, jak se zachovat.