Jak selhat

Mnoho lidí si myslí, že selhání nepřichází v úvahu. Co když je ale ve skutečnosti tou nejlepší možnou volbou? V daném okamžiku je samozřejmě bolestivé v něčem neuspět – ať už jde o rozpad vztahu, ztrátu zaměstnání nebo neúspěch u důležité zkoušky. Často se však ukáže, že tyto „špatné odbočky“ byly po celou dobu správnou cestou.

Jak zjistila autorka Elizabeth Day, když se ohlédla za vlastním životem a mluvila s širokým spektrem lidí ve svém populárním podcastu How to Fail with Elizabeth Day (Jak selhat s Elizabeth Day), z nezdarů často těžíme nejvíc právě tehdy, když se věci pokazí. Kolik lidí třeba propadlo panice, když přišli o práci – jen aby se ukázalo, že to byl katalyzátor k nalezení mnohem lepšího zaměstnání, které by jinak nikdy nehledali?

Když se něco pokazí, často to znamená, že se máme něco naučit. A jak Day sama zažila, tyto lekce mohou být klíčové při objevování toho, kdo jsme, co je pro nás důležité a jak můžeme žít lepší život.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• proč může být neúspěšná zkouška budíčkem,
• jak vypadala nejvíc narcistická lekce cvičení, které se Day kdy zúčastnila,
• a proč bychom měli naslouchat i nešťastným celebritám.

Základní škola může být pro mnoho dětí náročným obdobím. Pokud jste ale byli anglické dítě vyrůstající v Severním Irsku v osmdesátých letech, bylo to pravděpodobně mimořádně těžké. Přesně to byl případ Elizabeth Day.

Day se narodila v Anglii, ale její rodina se přestěhovala do Severního Irska poté, co její otec získal místo v nemocnici nedaleko města Derry. Vzhledem k tomu, že šlo o období ozbrojeného konfliktu, byli Angličané vnímáni jako „nenávidění okupanti“ – a samotný Dayin přízvuk stačil k tomu, aby ji spolužáci neměli rádi.

Rodiče ji vedli k silnému smyslu pro individualitu, ve škole však toužila hlavně zapadnout, a proto se snažila mluvit co nejméně. Za daných okolností ale bylo téměř nemožné splynout s okolím a šikana se postupně zhoršovala natolik, že se jí nakonec podařilo přesvědčit rodiče, aby ji poslali na internátní školu v Anglii.

Pocit, že nedokáže zapadnout, byl strašlivý, přinesl jí ale i několik užitečných dovedností. Tím, že byla tichá, se stala pozornou a vnímavou pozorovatelkou lidského chování, což se jí později velmi hodilo v kariéře novinářky a spisovatelky.

Day mluvila s mnoha úspěšnými lidmi, kteří byli ve škole vyčlenění nebo šikanovaní – například s americkou herečkou Christinou Hendricks či v Guyaně narozenou politickou aktivistkou Ginou Miller. Obě se shodují, že právě tyto zkušenosti z nich udělaly odolné a odhodlané ženy.

Hendricks byla šikanována tak brutálně, že se její spolužáci neštítili na ni plivat. Přimělo ji to reagovat způsoby, které jí možná v budoucí kariéře herečky pomohly. Vytvořila si novou osobnost: oblékala se celá do černé a nosila boty Dr. Martens jako své brnění proti šikaně. Útočiště našla v dramatickém kroužku, kde mohla přijímat další a další role a uvolňovat své emoce prostřednictvím herectví.

Miller na internátní škole čelila šikaně, která zašla tak daleko, že jí spolužačky ukradly lahvičku matčina parfému – jedinou věc, která jí pomáhala zmírnit stesk po domově. Místo aby se zhroutila, vyvinula si odolnost, která se projevila jako odhodlaná laskavost: zjistila, že šikanující bývají často odzbrojeni právě vlídností. Tato lekce se jí později nesmírně hodila – například když čelila výhrůžkám smrtí poté, co v roce 2016 u soudu napadla zákonnost britského postupu při odchodu z EU.

Starší sestra Elizabeth Day byla tak dobrá řidička a střelkyně, že si vysloužila přezdívku Jane Bond. Když tedy Day konečně mohla dělat vlastní řidičskou zkoušku, byla zdrcená, když kvůli drobné chybě při řazení do kopce neuspěla.

Nakonec se ale ukázalo, že neúspěšná zkouška byla skrytou výhodou. Do druhého termínu šla s větší sebedůvěrou a s pocitem, že už vlastně nemá co ztratit. Výsledek? Nejenže zkoušku zvládla, ale také si uvědomila, jak svévolné mohou být výsledky testů. Rozdíl mezi oběma jízdami byl minimální – a přesto jednou prošla a podruhé ne. Došlo jí, jak moc záleží na konkrétním komisaři a na tom, co on sám v daný den považuje za „dostatečné“.

Někteří hosté jejího podcastu sdíleli podobné zkušenosti s neúspěšnými zkouškami. Pro bestsellerovou autorku a novinářku Dolly Alderton znamenal neúspěch především ztrátu pocitu nároku. Vyrůstala v prostředí soukromé školy, kde byla hýčkána a chráněna, což ji příliš nepřipravilo na realitu dospělého života. Když pak podala přihlášku na univerzitu v Bristolu, byla šokovaná, že ji odmítli. Dnes je ale přesvědčená, že to byla nezbytná zkušenost – jinak by si možná dál myslela, že život bude snadný a bez překážek.

Mnoho lidí se ve dvaceti letech učí o sobě i o náročnosti života. Day se v raných dvaceti stala novinářkou. Byla ráda, že má práci, zároveň ale měla pocit, že selhává v roli „správné dvacátnice“. Všichni kolem ní se zdáli víc bavit, zatímco ona tvrdě pracovala a přecházela z jednoho dlouhodobého vztahu do druhého.

Spisovatel David Nicholls upozorňuje, že dvacátá léta jsou často plná neúspěchů – a že je to naprosto v pořádku. Právě toto desetiletí je ideální na zkoušení nových věcí, padání na nos a zkoušení znovu a jinak. Pro mnoho lidí jde o přechodné období mezi dospíváním a dospělostí.

Day však byla tak dychtivá „být dospělá“, že v podstatě přeskočila fázi hledání a experimentování: přímo ze školy skočila do „dokonalé“ práce a „dokonalého“ manželství. Nakonec si uvědomila, že není kam spěchat – a že by měla méně času trávit obavami, zda všechno dělá správně, a více přemýšlet o tom, co vlastně sama opravdu chce.