Jak nebýt chlapem

Všichni jsme se v určitém okamžiku života pravděpodobně setkali s tlakem očekávání. Ta mohou přicházet od rodičů, učitelů nebo společnosti jako celku. Robert Webb, který vyrůstal na anglickém venkově, zažil na vlastní kůži, jaké to je být dospívajícím chlapcem, od něhož se očekává, že miluje sport, pohrdá jakýmikoli intelektuálními zájmy a je tak ovládaný hormony, že se ani nedokáže naučit vést normální, smysluplný rozhovor.

Zároveň existuje celá řada věcí, které se od chlapců neočekávají – například emocionální citlivost. Pokud vám to zní jako recept na legie příšerných partnerů – máte pravdu. Přesto se Webbovi navzdory všem překážkám podařilo zůstat intelektuálně zvědavým, vystudovat univerzitu v Cambridge a stát se mezinárodně uznávaným komediálním scenáristou a hercem.

Nejspíš je nejvíc známý jako jedna z hvězd dlouholetého televizního seriálu Peep Show, který diváky bere na vtipnou a občas děsivou cestu do myslí dvou hlavních postav, Marka a Jeremyho. Robert Webb v této knize všem vzkazuje, že neexistuje nic jako „mužský mozek“, který by byl zodpovědný za to, že se muži chovají „typicky mužsky“. Takzvané typicky mužské chování je výsledkem generací zastaralých očekávání.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč může být správný pár ponožek překvapivě důležitý, kterou píseň od Prince Webb nikdy nezapomene a jak rozhodně nehrát šachy.

Nikdo se nesnaží být špatným rodičem, ale někteří dokážou být neuvěřitelně tvrdohlaví, pokud jde o posilování genderových stereotypů. Je běžné slyšet rodiče říkat: „Ach, Sally je taková holčička. Jeden kluk se ji jednou snažil přimět, aby si hrála s akční figurkou, a ona ji jen oblékla do šatů a uložila do postýlky!“

Mnoho rodičů si neuvědomuje, že dítě může určité stereotypní chování převzít, ale to ještě neznamená, že je k němu biologicky předurčeno. Ať už si to rodiče chtějí připustit, nebo ne, většina kognitivních a behaviorálních rysů není vrozená ani pevně spojená s pohlavím. Ve skutečnosti neexistuje nic jako „mužský mozek“ nebo „ženský mozek“.

V listopadu 2015 vyšel v časopise Science článek, v němž neurovědci vysvětlili, že každý mozek je jedinečný, a proto jej nelze smysluplně kategorizovat podle pohlaví. Takže pokud chlapec nechce nosit růžový svetr, není to kvůli biologii. Je velmi pravděpodobné, že jakékoli rozeznatelné genderové rozdíly jsou výsledkem společenských očekávání.

Psycholožka Cordelia Fine ve své knize „Delusions of Gender“ (Bludy o pohlaví) odkazuje na studii z roku 2000, která ukazuje, jak hluboce je společnost v otázkách pohlaví zaujatá. V této studii byly matky požádány, aby posoudily nakloněnou rovinu s nastavitelným sklonem. Jejich úkolem bylo odhadnout, zda by jejich jedenáctiměsíční batole dokázalo na daný svah vylézt.

Výsledky ukázaly, že matky systematicky podceňovaly schopnost dívek vyšplhat na poměrně strmé svahy. Naopak u chlapců jejich schopnosti rutinně přeceňovaly a očekávaly, že zvládnou i svahy, které se ukázaly jako příliš strmé. S takovými genderovými předsudky zakořeněnými ve společnosti není divu, že muži a ženy vyrůstají s odlišnými osobnostmi.

Zkuste se nad tím na chvíli zamyslet: ženy už zhruba sto let běžně nosí kalhoty, ale pro muže je stále obecně nepřijatelné obléknout si sukni nebo šaty. Proč tomu tak je? Oblečení, které se od chlapců očekává, je přísně regulováno.

Když bylo Webbovi deset let, došlo k dramatické krizi, když mu teta Tru před fotbalovým zápasem podala špatné ponožky. Byly to dívčí ponožky – dokážete si to představit?! Mladý Webb byl zděšený, že teta nerozezná rozdíl. Rozrušeně se jí snažil vysvětlit, že zaprvé jsou očividně příliš dlouhé a zadruhé mají vzor! Copak neví, že jediné přijatelné ponožky na hřiště jsou obyčejné bílé, maximálně s jedním či dvěma černými proužky nahoře?

Samozřejmě, chudák Webb byl okamžitě bez milosti zesměšňován, jakmile jeho kamarád Matthew Tellis ponožky spatřil. Začal se smát, ukazoval na Webba a nazýval ho holkou. Během chvilky se kolem nich shlukli další kluci a přidali se k posměchu.

Protože je přísný mužský dress code vynucován už od útlého věku brutálním posmíváním a šikanou, většina chlapců se v takových situacích naučí bránit se rychle a tvrdě. Webb nebyl výjimkou. Okamžitě reagoval na Matthewovy posměšky tím, že poznamenal, že by se mu ponožky asi líbily víc, kdyby byly celé od hnoje.

Byla to docela ostrá narážka na incident, který byl pro Matthewa obzvlášť trapný. Jednou během vyučování musel Matthew na záchod a učitel ho pustil s podmínkou, že se vrátí do dvaceti vteřin. Matthew, vědom si učitelovy špatné nálady, vzal těch dvacet vteřin příliš doslova, pobyt na toaletě zkrátil – a vrátil se s kouskem toho, co tam dělal, na kalhotách.

Z Webbovy strany šlo o mistrovský kousek školní politiky. Odrazil útok na své ponožky a úspěšně přesměroval pozornost všech na nezapomenutelný den Matthewových špinavých kalhot. Nic z toho by ale nebylo nutné, kdyby neexistovaly zbytečné genderové stereotypy, které společnost tak úzkostlivě hlídá.