Jak myslet jako římský císař

Jen málokdo v dějinách obstál ve zkoušce času a těší se téměř všeobecnému obdivu. Názory na historické osobnosti se často mění z jedné generace badatelů na druhou. Marcus Aurelius však byl vždy považován za jednoho z největších římských císařů. Neproslul ale jen jako schopný vládce; je také známý jako pozoruhodný myslitel a jedna z klíčových postav stoické filozofické školy.

Na rozdíl od mnoha jiných římských císařů měl Aurelius poměrně jednoduchý a vnitřně konzistentní přístup k životu, který mu pomáhal žít ctnostně i v těžkých dobách a pod silným emočním tlakem. Seznámíte‑li se se základy Aureliova pojetí stoicismu, můžete se naučit myslet jako římský císař – a možná přehodnotit i svůj vlastní přístup k mnoha životním výzvám.

V tomto shrnutí zjistíte, proč bychom stoiky neměli považovat za bezcitné, logikou řízené suchary; proč může být studená sprcha cvičením pro budování charakteru; a jak bychom všichni mohli těžit z komunikačních technik Marka Aurelia.

Jako každá filozofie má i stoicismus své základní principy. Pokud máte nějakou představu o tom, co znamená slovo „stoik“, možná si ho spojujete s někým „tvrdým“ a nehnutým. To je ale jen část toho, co znamená být stoikem.

Kdybychom měli zásady této starobylé filozofie shrnout do jediné myšlenky, zněla by takto: žít naplněný život znamená žít v souladu s přirozeným řádem věcí. Pro stoiky bylo žít v souladu s přírodou logické a rozumné. Vždyť z přírody pocházíme a nakonec se do ní vracíme. Dokud tedy žijeme, je moudré a ctnostné jednat v souladu s přírodou.

Pro stoika je důležitou součástí života v souladu s přírodou přijmout osud takový, jaký je – ne takový, jaký by podle nás měl být, nebo jaký by mohl být. Muži jako Marcus Aurelius věřili, že život, který dostali, je stejně dobrý jako jakýkoli jiný, po kterém by mohli toužit. Myslet si opak by bylo nerozumné a nelogické.

To ovšem neznamená, že stoici procházejí životem bez jakýchkoli preferencí. Stoik, stejně jako kdokoli jiný, by dal přednost zdraví před nemocí a schopnosti a dostatku před chudobou. Stoici však věřili, že každý člověk – ať už bohatý a mocný, nebo nemocný a chudý – má stejnou lidskou přirozenost a měl by žít moudře a ctnostně bez ohledu na své aktuální okolnosti.

Ve skutečnosti to často bývají právě bohatí a úspěšní lidé, kteří nedokážou žít ctnostně. Marcus Aurelius a další raní stoikové si dobře všímali, že majetní a vlivní lidé často promrhají život honbou za požitky, které je nakonec činí nešťastnými. To má k ctnostnému životu daleko.

Co ale vlastně stoici rozuměli ctností? A proč je vůbec důležité žít ctnostně?

Většina lidí by pravděpodobně dala přednost ctnostnému životu. Samotná představa ctnosti je však pro mnohé těžko uchopitelná – a v každodenní praxi se může ukázat jako nesmírně náročná.

V raných stoických textech najdeme vymezení čtyř základních ctností: moudrosti, spravedlnosti (mravnosti), odvahy a uměřenosti. Tyto ctnosti vás vedou k harmonickému životu, v němž přijímáte sebe i ostatní jako občany vesmíru a s grácií přijímáte vnější události, které nemůžete ovlivnit.

Na papíře to zní jednoduše. V praxi je však tyto ideály nesmírně těžké naplňovat – zvlášť pokud vezmeme v úvahu celý společenský kontext a dlouhá období stresu a nejistoty. A přesto právě těmito zásadami se Marcus Aurelius po celý život řídil a o nich meditoval. Od útlého mládí až do posledních chvil je měl neustále na očích jako vodítko – díky cílenému pěstování a tréninku.

Stoici věřili, že člověk může smysl pro ctnost rozvíjet a s vytrvalou praxí si osvojit žádoucí pozitivní vlastnosti. Nejde o to být dokonalý – všichni stoici připouštěli, že jsou omylní. To ale neznamená, že se nemůžeme neustále snažit být lepší a mít tyto ideály stále před sebou.

Jak tedy člověk cvičí a trénuje, aby byl dobrým stoikem? Je to náročné, ale v jádru jde o to volit správnou cestu, kdykoli se naskytne příležitost. Často máme možnost volby – a praxe spočívá v tom, že znovu a znovu volíme jednání, které je moudré, spravedlivé, odvážné nebo uměřené. To je cesta stoika.

S časem a praxí si můžete vypěstovat návyk dávat přednost sebeovládání a odloženému uspokojení před rychlými a snadnými požitky. Marcus Aurelius tuto filozofii aktivní ctnosti přijal za svou a uplatňoval ji jak ve svém každodenním jednání, tak ve svých rozhodnutích jako vládce.

Jak uvidíme v další části, činil tak v rámci svého úsilí o dosažení autentického štěstí – a nic vám nebrání následovat jeho příklad.