Jak být černý

Jediným černým dítětem v animovaném seriálu South Park je Token – otevřené přiznání toho, co se většina televizních seriálů snažila skrývat: černé postavy byly prostě tím, čím byly – „tokenovými“ postavami do počtu. V South Parku je Token vystaven všemožným stereotypům o černoších, například když je Cartman přesvědčený, že musí vlastnit basovou kytaru, protože jeho rodina je černá.

Baratunde Thurston měl při dospívání podobnou zkušenost, jen stereotypy vypadaly trochu jinak. Tohle je příběh o tom, jaké je vyrůstat jako černoch v převážně bílém sousedství a zároveň se snažit udržet si vazby na černou komunitu. Je to pohled do života jednoho muže, ale také do našich vlastních předsudků a představ o tom, co znamená být černý.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• jak je možné, že být Afroameričanem není pro některé lidi „dostatečně černé“,
• proč dává smysl mít černošskou studentskou unii, ale bílou už ne,
• a jak se může černý kolega černého muže stát jeho nejhorším nepřítelem.

Škola může být náročná pro každého, ale pokud se jmenujete Baratunde, začíná jít všechno z kopce už v první minutě prvního dne. Představte si učitele, jak si odškrtává jména, rychle projíždí Johnny a Jennifer, a pak se zarazí: „Barry Tune? Baritone Dave?“

Mít v Americe africké jméno zkrátka není jednoduché. Autor strávil dětství posloucháním, jak jeho jméno bílí učitelé komolí. Říkali mu „Barracuda“ nebo „Bartender“, jiní, vyděšení počtem slabik, to prostě zkrátili na „Brad“. Pro pořádek: Baratunde se vyslovuje „baa-ruh-TOON-day“.

Po čase si na to zvykl. Dnes má dokonce jisté potěšení z toho, jak noví známí jeho jméno zkomolí. Těší se na den, kdy někdo přijde s „Beelzebub“ nebo dokonce najde způsob, jak do toho omylem přidat písmeno Q.

Zároveň zjistil, že ani Afričané žijící ve Spojených státech jeho jméno zrovna nemilují. Jméno Baratunde pochází z Nigérie a je odvozeninou běžnějšího jména Babatunde. Možná byste čekali, že se Nigerijec usměje, když se seznámí s Afroameričanem s takovým jménem. Ve skutečnosti to ale často vypadalo jinak.

Jednou Baratunde volal nigerijskému kamarádovi, ale dovolal se jeho otci. Ten byl rozhořčený, když slyšel, že tohle jméno používá někdo, kdo není Nigerijec. Zeptal se ho, jestli vůbec ví, co jeho jméno znamená. A když chtěl mladý Baratunde odpovědět, že „dědeček se vrací“ nebo „vyvolený“, muž ho přerušil a vykřikl: „Ne! Znamená to ‚dědeček se vrací‘ nebo ‚vyvolený‘!“

Bohužel to nebyla ojedinělá zkušenost. Mnoho dalších Nigerijců později reagovalo podobně, jakmile uslyšeli jeho jméno.

Kdybyste měli popsat muže, který miluje kempování, poslouchá Mozarta a vaří organická veganská jídla, jaký obraz by se vám vybavil? Podle autorových zkušeností si pravděpodobně nepředstavíte někoho, kdo vypadá jako on. Jenže i černoši se mohou přesně do takového profilu vejít.

Baratunde vyrostl ve Washingtonu, D.C., s matkou Arnitou Lorraine Thurston, která pracovala jako kuchařka a roznašečka telefonních seznamů. Nebylo to mnoho, ale stačilo to na malý dům. Bylo na konci 70. let a Arnita, stejně jako mnoho dalších, propadla rodícímu se hnutí zdravé výživy. Nakupovala v místním biokonzumu a domů nosila rýžové chlebíčky, tvrdé organické cereálie a odstředěné mléko.

Jako dítě z toho Baratunde pochopitelně příliš nadšený nebyl: veganská kobliha politá karobem prostě není tak uspokojivá jako ta smažená a namočená v čokoládě.

Arnita milovala přírodu a brala Baratundeho a jeho kamarády na výlety – na túry v pohoří Blue Ridge nebo na kempování v divočině Severní Karolíny. Černá matka může být také tím, čemu se říká „tiger mom“. Arnita byla na Baratundeho náročná a dbala na to, aby měl nabitý program mimoškolních aktivit.

To znamenalo například výuku hry na kontrabas v rámci mládežnického orchestru ve Washingtonu, D.C., což nakonec vedlo až k vystoupení v Kennedyho centru. A když mu jednou parta zlodějů ukradla kolo, Arnita ho bez váhání zapsala na hodiny taekwonda.

K tomu všemu měl ještě povinnosti v černošských skautských oddílech, s dalšími výjezdy pod stan a kulturními akcemi, kterých se mohl účastnit. Arnita také dbala na to, aby Baratunde znal svůj kulturní odkaz. Když mu bylo osm, koupila mu knihu o apartheidu. A jak rostl, pravidelně ho zkoušela z afrických států, aby se ujistila, že studuje mapu Afriky, která visela na kuchyňské zdi.