Jak být antirasistou

Střelba na nevinné věřící v kostele v Charlestonu v Jižní Karolíně v roce 2015, nedávný vzestup krajně pravicového populismu a přetrvávající policejní brutalita vůči Afroameričanům – to jsou jen některé z otřesných nespravedlností, které ukazují, že rasismus navzdory upřímné snaze mnoha lidí dál sužuje naši společnost. V čím dál polarizovanějším a rozdělenějším politickém prostředí se může zdát téměř nemožné zbavit se toxického dědictví rasové nerovnosti a nenávisti.

Není ale důvod vzdávat se naděje – tyto úryvky ukazují, jak se každý z nás může stát hybatelem pozitivní změny. Propojují témata, jako jsou segregacionismus, biologický rasismus či kolorismus, a představují široké spektrum antirasistických myšlenek, které vám pomohou zbavit se zakořeněných předpokladů a tradičních způsobů uvažování o rase. Umožní vám vidět rasismus jasněji než dřív – jak u druhých, tak možná i u sebe.

Kniha spojuje sociologii, politiku a osobní memoárové prvky a nabízí podnětné postřehy pro každého, kdo chce přispět k spravedlivějšímu a rovnějšímu světu. Na této cestě se dozvíte, jak se můžete stát antirasistou, proč někteří lidé tvrdí, že černoši nemohou být rasisté, a také v čem se rasismus podobá rakovině.

V roce 2019 se zdá, že boj za rasovou spravedlnost ustupuje. Stačí se podívat na Donalda Trumpa, prezidenta Spojených států, který měl údajně prohlásit, že „lenost je vlastností černochů“. Během své volební kampaně navíc popsal mexické migranty jako násilníky a zločince.

Je zřejmé, že naše doba vyžaduje, aby se slušní lidé postavili rasismu, který prostupuje všemi úrovněmi společnosti. První otázka, kterou si musíte položit, proto zní: jste rasista, nebo antirasista?

Co těmito pojmy autor myslí a jak je definuje? Rasista je člověk, který vyjadřuje rasistické myšlenky nebo podporuje rasistické politiky – ať už aktivně, nebo svou lhostejností. Rasistická myšlenka je taková, která považuje nějakou rasovou skupinu za lepší či horší než jinou, ať už z hlediska biologie, kultury nebo v jakémkoli jiném ohledu. Klasickým příkladem je výrok Thomase Jeffersona, že Afroameričané jsou „podřadní bílým jak v tělesných, tak v duševních schopnostech“.

Rasistická politika je jakýkoli zákon, postup nebo pravidlo, které vytváří či udržuje rasovou nerovnost. Rasová nerovnost nastává tehdy, když mezi rasovými skupinami existují rozdíly v přístupu k moci, zdrojům či příležitostem. Například v roce 2014 vlastnilo v USA vlastní dům jen 41 procent afroamerických rodin, zatímco u bílých rodin to bylo něco přes 70 procent.

Podle autora v podstatě neexistují politiky, které by byly neutrální nebo „nerasistické“ – každá politika buď vytváří či posiluje rasovou rovnost, nebo nerovnost. Je důležité si uvědomit, že v rasistické společnosti obvykle nejprve vznikají rasistické politiky, zpravidla proto, že nějakým způsobem prospívají těm, kdo je vytvářejí. Rasistické myšlenky přicházejí až poté: slouží k vysvětlení a ospravedlnění vzniklé rasové nerovnosti.

Samotný pojem rasy například neexistoval až do 15. století, kdy Portugalsko začalo obchodovat s zotročenými Afričany. O několik desetiletí později se zrodila představa „černé rasy“ a Portugalci začali šířit názor, že lidé této rasy jsou od přírody líní a divocí a že je proto třeba je „zachránit“. Nejprve tedy vznikla rasistická politika, která umožňovala obchod s lidmi, a teprve následně se objevily rasistické myšlenky, jež ji měly ospravedlnit.

Antirasistická politika je naopak taková, která podporuje rovnost mezi rasovými skupinami. Klíčové je, že antirasistická politika může využívat i pozitivní opatření ve prospěch znevýhodněných skupin, aby dosáhla větší rovnosti – a to samo o sobě není rasistické. Například programy pozitivní diskriminace zavedené v USA v 60. letech bývaly někdy označovány za rasistické, protože zvýhodňovaly afroamerické uchazeče o zaměstnání. Ve skutečnosti však tyto iniciativy podporovaly větší rasovou rovnost, a proto je nelze považovat za rasistické. Jinými slovy, zvýhodnění na základě rasy není automaticky projevem rasismu.

Antirasistická myšlenka pak vychází z přesvědčení, že rasové skupiny jsou si vždy rovné a že žádná z nich nemá vrozeně lepší či horší vlastnosti – bez ohledu na to, jaké rozdíly se na první pohled mohou jevit.

Rasismus může být i velmi nenápadný. V roce 1985 například známá politička a autorka Eleanor Holmes Nortonová prohlásila, že ke zlepšení postavení Afroameričanů nestačí antirasistické politiky, jako je zajištění příležitostí a základních potřeb. Podle ní bylo nutné vypořádat se se škodlivou „ghettovou kulturou“ a některé černé lidi naučit lepší pracovní morálce, respektu k vlastní rodině a úctě ke vzdělání.

Těmito výroky však Nortonová zastávala hluboce rasistický pohled, který přetrvává dodnes. Vycházela z předpokladu, že černí lidé se musejí změnit, aby dosáhli rasové rovnosti – a tím vyjádřila asimilační rasistické stanovisko.

Asimilační přístup vychází z přesvědčení, že určité rasové skupiny jsou kulturně či svým chováním méněcenné nebo nedostatečně „vyspělé“, ale že je lze „pozvednout“ prostřednictvím programů, které mají změnit jejich chování či hodnoty. Tento přístup je záludný tím, že jednu rasovou skupinu staví do role zlatého standardu, k němuž by se ostatní měly přiblížit. Není překvapivé, že tímto „standardem“ jsou obvykle bílí lidé. Asimilační myšlenky tak lidi jiné barvy pleti shazují a patronizují – zacházejí s nimi jako s dětmi, které je třeba naučit, jak se „správně“ chovat.

Segregacionistické názory se od asimilačních liší tím, že lidem jiné barvy pleti upírají i samotnou schopnost rozvoje. Místo podpory programů kulturního rozvoje segregacionisté prosazují politiky, které tyto lidi oddělují. V jejich pohledu nejsou lidé jiné barvy pleti „děti, které je třeba vychovat“, ale spíše „zvířata“, která se nikdy nemohou zlepšit a musejí být proto držena stranou „civilizovanější“ rasy.

Donald Trump například vyjádřil rasistické segregacionistické postoje, když označil migranty z Latinské Ameriky za „zvířata“ a prohlásil, že postaví zeď, aby jim zabránil vstoupit do Spojených států.

Antirasista naopak není ani asimilačník, ani segregacionista. Vychází z reality, že ať už mezi rasovými skupinami existují jakékoli rozdíly, jsou si rovné a žádná rasa nepotřebuje „rozvoj“, aby dosáhla lidské plnohodnotnosti. Místo snahy měnit kulturu či chování jednotlivých skupin prosazují antirasisté politiky, které snižují rasovou nerovnost.

Když se například v 80. letech uvažovalo o tom, jak snížit rostoucí míru násilné kriminality mezi Afroameričany, antirasisté upozorňovali, že současně prudce rostla nezaměstnanost mladých černých lidí. Namísto moralizování o údajně podřadné „ghettové kultuře“ se proto zaměřovali na odstraňování rasistických politik, které vedly k horším pracovním vyhlídkám pro černé obyvatelstvo.