Iluze sítě

Žádný jiný nedávný vynález neměl na společnost tak široký dopad jako internet. S jeho rozvojem se svět stal radikálně propojenějším a globalizovanějším. Mnozí západní myslitelé věří, že toto propojení přináší zcela novou příležitost šířit demokracii a svobodu po celé planetě: kdyby lidé v autoritářských zemích měli možnost zjistit, jak se žije v demokratických státech, demokracie by se přece automaticky rozšířila, ne?

Ačkoli je to lákavá vize, realita je jiná. Internet může být silou dobra, ale jak autoritářské, tak demokratické režimy se naučily s ním manipulovat, aby si zajistily svůj podíl na globalizovaném koláči.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak v některých částech světa může i prosté kliknutí na „To se mi líbí“ na Facebooku vést k zatčení. Zjistíte také, jak autoritářské režimy využívají internet k šíření propagandy. Nakonec se dozvíte, proč 1,7 milionu podporovatelů na Facebooku nedokáže vybrat ani 20 000 dolarů na dobrou věc.

Co způsobilo pád Berlínské zdi? Někteří tvrdí, že klíčovou roli sehrála informační síla západního rozhlasu. To vyvolává naději, že internet bude hrát podobnou roli při kolapsu moderních autoritářských režimů – ve skutečnosti se však internet s rádiem srovnávat nedá a historické události nelze jednoduše přenést do současnosti.

Pád Berlínské zdi byl jedinečnou historickou situací, v níž se moc rádia dostala do popředí. Před vynálezem rádia neexistoval způsob, jak by lidé mohli ve větším měřítku získávat informace z nezávislých zdrojů. Režimy mohly poměrně snadno kontrolovat jiná masová média, jako jsou noviny a film, ale nikoli otevřené rozhlasové vlny, které umožnily lidem žijícím v Německé demokratické republice – sovětské části Německa během studené války – dozvědět se, co se děje za hranicemi jejich země.

Tyto nové informace vedly k rostoucí nespokojenosti s režimem a nakonec k protestům, které zeď zbořily.

I když je internet v některých ohledech rádiu podobný, představa, že má stejnou politickou sílu, je mylná. Proč? Protože internet je snadno manipulovatelný. Na rozdíl od toho, co si mnozí západní politici myslí, internet sám o sobě nepomáhá svrhnout moderní diktátory.

Věří, že stejně jako rádio umožní internet lidem žijícím pod autoritářskými režimy získat představu o životě na Západě a uvědomit si, že jinde se žije lépe. Podle této úvahy by si toto uvědomění mělo nakonec vynutit revoluci uvnitř represivního režimu.

Neuvědomují si však, že na rozdíl od rádia může být přístup k internetu autoritářskými režimy snadno kontrolován a upravován. Zatímco vůdci NDR nemohli svým občanům zabránit v poslechu rozhlasových stanic ze Západního Německa, moderní diktátoři si nad internetem udržují rozhodující kontrolu.

Je lákavé myslet si, že informace dostupné na internetu jsou konečnou zbraní proti politické represi – realita je však jiná. Ve skutečnosti internet autoritářským režimům v mnoha ohledech také pomáhá.

Jedním z důvodů je, že internetoví blogeři mohou být jak podporovateli, tak kritiky autoritářských vlád. Zatímco většina západních bloggerů, kteří píší o politice, obvykle prosazuje západní hodnoty, značná část bloggerů z autoritářských zemí podporuje nacionalistické a xenofobní postoje svého režimu – a často ještě agresivněji než oficiální propaganda.

Autoritářské vlády pak mohou tyto loajální blogery podporovat. Například Maksim Kononenko, konzervativní ruský blogger podporující vládu, dokonce moderoval vlastní pořad v hlavním vysílacím čase. I další blogeři napojení na Kreml získávají od ruského státu různou podporu.

Internet také výrazně usnadňuje identifikaci kritiků autoritářských režimů. Před érou internetu se odpůrci vlád organizovali v podzemí. Pořádali tajné schůzky, na nichž plánovali protesty, což vládě ztěžovalo jejich odhalení. Proto v Německé demokratické republice investovala Stasi – oficiální státní bezpečnostní služba – tolik energie do sledování občanů pomocí odposlechů a sítě informátorů.

S internetem je však sledování občanů – a tím i předcházení protestům – mnohem snazší. Vlády mohou své občany špehovat nejen prostřednictvím programů nainstalovaných na jejich počítačích, jak uvidíme později, ale také je mohou vystopovat s pomocí sociálních sítí, jako je Facebook. Jediné kliknutí na tlačítko „To se mi líbí“ u kritického videa může člověka proměnit v cíl politické represe. A když si podporovatelé režimu, se kterými jste na síti „přátelé“, všimnou aktivity, kterou považují za „podezřelou“, mohou to nahlásit úřadům.