Hra o realitu

Sociální sítě se staly zbraní. Autoritářské režimy po celém světě ovládají armády botů a falešných účtů. K čemu slouží? Často k obtěžování novinářů a k zasévání pochybností o práci disidentů. Digitální zbraně však nepoužívají jen diktátoři – ani demokracie nejsou imunní.

V prezidentských volbách v USA v roce 2016 vytvořil tým Donalda Trumpa tisíce falešných účtů na sociálních sítích, aby prosazoval jemu příznivé názory. A na druhé straně Atlantiku využila podobné taktiky britská kampaň za vystoupení z EU. Trump i zastánci brexitu dokázali na vlně dezinformací zvítězit.

Snaha klamat a podvádět ale není jen otázkou technologií. Pod přívalem falešných zpráv a manipulací se skrývá složitá síť sociálních, ekonomických a politických problémů. Skutečným problémem tedy nejsou samotné sociální sítě – ty mohou být i silou dobra – ale jejich zneužívání. Klíčová otázka proto zní: jak zneužívání digitálních nástrojů zastavit?

Prvním krokem je pochopit, proč jsou sociální sítě tak dysfunkční. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč boti zdaleka nejsou tak chytří, jak si možná myslíte,
• jak falešné zprávy využívají lidskou touhu přemýšlet do hloubky,
• a proč neomezená svoboda projevu sama o sobě neřeší problémy sociálních sítí.

Důvěra v demokratické instituce je na historickém minimu. Průzkum Gallup z roku 2018 ukázal, že za posledních pětačtyřicet let klesl podíl Američanů, kteří důvěřují Kongresu, ze 43 na 11 procent. Důvěra v banky se propadla na polovinu a náboženským institucím věří už jen 38 ze 100 lidí – oproti 65 procentům na počátku 70. let.

Nejde však jen o Spojené státy. Podobné trendy pozorujeme v Brazílii, Itálii či Jihoafrické republice – v zemích, které jsme dlouho považovali za pevně demokratické. Co se tedy děje? Proč se občané stali vůči svým demokratickým institucím tak nedůvěřiví?

Všechno souvisí s tím, jak prostřednictvím médií chápeme realitu.

Klíčové sdělení této části zní: Tradiční média posilovala víru v instituce, nová média ji podkopávají.

Internet proměnil mediální krajinu k nepoznání. Před digitálním věkem proudily informace jedním směrem: jeden mluvil, mnozí poslouchali. Stačí si vzpomenout na televizní moderátory nebo novinové komentátory – jednotlivce, kteří oslovovali statisíce diváků a čtenářů.

Respektovaní zpravodajové a novináři se snažili o objektivitu. Než se nějaký názor dostal do vysílání nebo do tisku, procházel redakční kontrolou. Konspirační teoretici sice mohli posílat své texty do New York Times, ale redakce měla právo rozhodnout, zda je zveřejní.

Tento model zajišťoval, že miliony občanů čerpaly informace z několika málo společných zdrojů. To pomáhalo vytvářet shodu na tom, co je skutečné a pravdivé, a tím posilovalo důvěru.

V posledních letech se však vše změnilo. Informace se dnes šíří v režimu „mnoho k mnoha“. Už nemusíte nikoho přesvědčovat, aby vaše názory vytiskl nebo odvysílal. Na internetu je každý svým vlastním vydavatelem – a kdokoli si může přečíst, co zveřejníte.

Průkopníci internetu doufali v zlatý věk svobody projevu a občanské participace. Nepředpokládali ale, že informační prostor ovládne několik málo obřích sociálních platforem, z nichž každá je méně odpovědná než tradiční vysílatelé.

Ve světě sociálních sítí existuje jen minimální regulace, a tak se z nich stala živná půda pro dezinformace. V této neprůhledné změti snadno manipulovatelných algoritmů je stále těžší rozlišit fakta od fikce. Průzkum z roku 2018 ve Spojeném království například ukázal, že 64 procent Britů má problém rozpoznat, co jsou skutečné a co falešné zprávy.

Není divu, že důvěra je na historickém minimu – v takovém prostředí je často téměř nemožné vědět, komu a čemu věřit.

„AGENT FBI PODEZŘELÝ Z ÚNIKU E-MAILŮ HILLARY ZEMŘEL PŘI ZDÁNLIVÉ VRAŽDĚ-SAMOVRAŽDĚ.“

Na začátku listopadu 2016 se tento senzační titulek – psaný velkými písmeny – objevil na webu Denver Guardian, který se prezentoval jako „nejstarší zpravodajský zdroj v Coloradu“. Článek naznačoval, že demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová stojí za skandálním utajováním vraždy.

Během krátké doby začaly na článek klikat tisíce lidí. V jednu chvíli byl sdílen více než stovkou facebookových stránek za minutu. Měl to ale jeden háček: samotný „skandál“ i noviny, které ho zveřejnily, byly zcela vymyšlené.

Klíčové sdělení této části zní: Falešné zprávy, často motivované komerčním ziskem, velmi účinně využívají lidskou touhu myslet kriticky.

Na příběhu z Denver Guardian nebylo pravdivé vůbec nic. Článek napsal Jestin Coler, podnikatel z Kalifornie a majitel webu. Jediným cílem jeho „redakce“ bylo generovat kliknutí na reklamy. Coler si uvědomil, že nejjednodušší způsob, jak přilákat návštěvnost, je šířit falešné zprávy o probíhajících prezidentských volbách.

Byznys to byl velmi výnosný. V měsících před listopadovými volbami mu falešné zprávy vynášely 10 000 až 30 000 dolarů měsíčně. „Lidé to chtěli slyšet,“ přiznal Coler později. Otevřeně řekl, že si vymyslel každý detail příběhu – město, osoby, šerifa i údajného agenta FBI.

Jakmile článek dopsal, jeho tým pro sociální sítě ho začal šířit na pro-trumpovských fórech. Během několika hodin se příběh šířil jako požár.

Colerovy motivace byly čistě komerční, a v tom se lišil od těch, kdo stáli za známějšími dezinformačními kampaněmi. Jeho virální článek se však stal součástí širšího digitálního útoku na pravdu. Ten zahrnoval falešné reklamy na Facebooku placené ruskou vládou, smyšlené příběhy šířené teenagery v Moldavsku i „politické akční skupiny“ napojené na Trumpův tábor.

Coler měl pravdu: lidé tyto příběhy skutečně chtějí slyšet. Proč? Mnozí stále touží po typu zpravodajství, jaké dříve nabízeli důvěryhodní vysílatelé. Proto Denver Guardian zdůrazňoval, že je „nejstarším zpravodajským zdrojem v Coloradu“ – odkazoval tak na tradici a důvěryhodnost.

Lidé také chtějí proniknout „k jádru věci“. Dříve tuto potřebu naplňovala ověřená, fakticky podložená investigativní žurnalistika. Jak ale tento typ novinařiny ustupuje, dostávají se do popředí prodejci dezinformací – ti nemají žádné zábrany falšovat původ zpráv ani vydávat divoké spekulace za kritické myšlení.