Hořící otázka

O změně klimatu už slyšel téměř každý, ale ne každý v ni věří. Mnoho lidí stále není přesvědčeno o důkazech, které považuje za nepřesné a nejisté. Ačkoli žádný respektovaný vědec netvrdí, že zná přesný dopad našich emisí na klima, bez výjimky se shodují na tom, že změna klimatu je fakt, který ovlivní naše životy i životy všech budoucích generací.

Tato kniha čtenáře konfrontuje s nejnovějšími vědeckými poznatky o změně klimatu, které mohou navždy změnit váš pohled na tuto problematiku. Autoři vysvětlují sociální, ekonomické a psychologické faktory, které nám brání postavit se problému čelem, a odhalují ty, kteří nechtějí, abychom si všimli hrozby přímo před vlastníma očima.

V tomto shrnutí se dozvíte o katastrofálních důsledcích, které může mít zdánlivě malý nárůst teploty o 2 °C – a proč je velmi pravděpodobné, že tuto hranici překročíme. Také zjistíte, proč se většina vládních slibů a místních opatření na snižování uhlíkové stopy dosud ukázala jako neúčinná – a proč je k řešení problému nezbytný globální přístup. Nakonec se dozvíte, co musíme jako společnost i jako jednotlivci udělat, abychom vytvořili udržitelnou budoucnost pro všechny.

Dodnes mnoho lidí věří, že globální oteplování je jen teorie, která dosud nebyla prokázána. Skutečnost je však taková, že klima naší planety se mění – a děje se to mnohem rychleji, než se očekávalo.

V posledních letech celý svět hlásí prudké výkyvy počasí. V červnu 2012 například Saúdská Arábie oznámila, že v Mekce pršelo navzdory teplotě 43 °C (109 °F) – šlo o nejteplejší zaznamenané srážky v historii planety. A seznam pokračuje: na konci téhož roku Anglie oznámila, že zažila nejdeštivější rok v historii měření, a Austrálie trpěla tak extrémní vlnou veder, že musela do svých teplotních map přidat dvě nové barvy.

Tyto zprávy nepocházejí z ojedinělých či pochybných zdrojů. Každá významná vědecká instituce na světě se shoduje, že naše planeta se otepluje a že skleníkové plyny vypouštěné lidskou činností jsou s téměř stoprocentní jistotou hlavní příčinou. Už od devatenáctého století víme, že zvýšené množství skleníkových plynů v ovzduší, jako je oxid uhličitý a metan, vede k oteplování planety. A během posledního století jsme tyto plyny vypouštěli do atmosféry v takovém množství, že se v ní neustále hromadí.

Jedna studie provedená na Lancaster University dokonce ukázala, že naše umělé emise oxidu uhličitého rostou exponenciálním tempem.

V roce 2009 se světoví lídři konečně dohodli, že se pokusí omezit globální oteplování na maximálně 2 °C (3,6 °F) oproti předindustriální době – což bylo tehdy považováno za relativně bezpečnou hranici. Nedávné události však ukázaly, že to zdaleka nestačí.

Proč? Protože i současné průměrné zvýšení teploty o 0,8 °C oproti předindustriální úrovni způsobilo mnohem větší škody, než většina vědců původně předpokládala. Z Arktického oceánu zmizela třetina letního mořského ledu, oceány po celém světě obsahují o 30 % více kyselin než před průmyslovou revolucí a protože teplý vzduch pojme více vodní páry než studený, je atmosféra nad oceány o 5 % vlhčí, což zvyšuje pravděpodobnost katastrofálních povodní.

Podle Kerryho Emanuela z MIT, jednoho z předních odborníků na hurikány, „jakékoli číslo výrazně nad jedním stupněm představuje hazard“. Dalším velkým nebezpečím jsou tzv. body zlomu v našem ekosystému, které mohou spustit klimatické procesy, jež už nedokážeme ovládat.

„Bod zlomu“ v klimatickém systému je okamžik, kdy se aktivuje pozitivní zpětná vazba, která může zaplavit atmosféru nekontrolovatelným přívalem skleníkových plynů. Jedním z takových zpětnovazebních cyklů je uvolňování skleníkových plynů uložených v arktických půdách: když půda rozmrzá, uvolňuje plyn, což vede k dalšímu oteplení a následnému tání dalších vrstev půdy – a cyklus se opakuje. Podobně tání mořského ledu snižuje odrazivost povrchu Země, takže se více slunečního záření pohlcuje a taje ještě více ledu.

Víme, že tyto body zlomu existují, a jak stále více vědců vyjadřuje obavy ohledně limitu 2 °C, roste i znepokojení z jejich dosažení v odborné komunitě. Zkušený klimatolog Jim Hansen z NASA dokonce označil představu, že necháme svět oteplit o 2 °C, za „recept na katastrofu“.