Hledání Chiky

Medjerda „Chika“ Jeune se narodila na Haiti v roce 2010. Tři dny po jejím narození zasáhlo nejprve jejich dům a poté celou zemi ničivé zemětřesení. Krátce po této katastrofě přišla o matku, ocitla se v sirotčinci a nakonec v náruči amerického spisovatele Mitche Alboma a jeho manželky Janice, kteří se stali jejími opatrovníky.

Chičin život byl, podobně jako život jepice, bolestně krátký, ale naplněný krásou. Pro Mitche a Janice tato rozmazlená, energická holčička znamenala silné lekce o rodině, lásce a ztrátě. V jejich padesáti letech je naučila znovu se dívat na svět novýma očima a vážit si zdánlivě bezvýznamných drobností, na které si člověk ve středním věku snadno zvykne a přestane je vnímat.

Pokud máte odvahu, pokračujte dál a objevte její obohacující poselství. Vstupte do světa knihy Hledání Chiky. Zjistíte, jaké to bylo stát se otcem pro muže, který propásl příležitost mít vlastní děti; co si Chika Jeune myslela o Disneylandu; i jak vypadalo Haiti po zemětřesení v roce 2010.

Chika Jeune se narodila na Haiti 9. ledna 2010 v dvoupokojovém domku z tvárnic, vedle stromu chlebovníku. U porodu nebyl žádný lékař, jen porodní asistentka jménem Albert. Všechno proběhlo normálně, narodilo se zdravé dítě.

Chičina matka se jmenovala Reselia. Byla dcerou pěstitele jamů v přístavním městě Aux Cayes, vysoká, statná žena se širokým obličejem a přísným výrazem. Ráda četla a milovala ryby. Aby si vydělala, prodávala na ulici různé drobnosti. Později poznala muže jménem Fedner Jeune a vzali se. Krátce nato měli dvě dcery. Pak se narodila třetí, kterou pojmenovali Medjerda. Bylo to šťastné, silné miminko, a všichni jí z lásky říkali „Chika“. Přezdívka se ujala natolik, že se stala jménem, pod nímž ji všichni znali.

Jen tři dny po jejím narození zasáhlo Haiti zemětřesení. Chika spala na matčině hrudi, když se země začala třást a dunět. Celý dům i jeho základy se chvěly, jako by se v hlubinách země odehrávala velká bitva. Otřesy sílily, až nakonec strhly střechu. Dům se rozlétl jako rozlousknutý ořech a matku s dítětem nechal pod otevřeným nebem.

Kolem nich lidé běhali, padali a křičeli strachem i bolestí. Kanceláře se zhroutily, budovy se roztrhly, stromy ležely na zemi zploštělé. Prasata a kozy se schovávala, kde se dalo. Lidská těla ležela v hromadách pod šedými sutěmi. Počet obětí nakonec vystoupal na stovky tisíc – během méně než minuty zemřelo víc lidí, než kolik jich padlo dohromady ve válce v Zálivu a v americké revoluci.

Uprostřed toho všeho ležela matka se svým dítětem pod holým nebem. Nedlouho poté, v dlouhém období po zemětřesení, porodila Reselia další dítě – chlapce. Při porodu však bohužel zemřela.

Chika nějaký čas žila u matčiny přítelkyně Herzulie, místo aby zůstala s otcem. Jednoho dne ji soused spatřil, jak jako malé batole nese špinavá prostěradla po vysokých, nebezpečných schodech Herzuliina bytu, a navrhl, aby ji odvezli do nedalekého sirotčince. A právě tam, v sirotčinci v Port-au-Prince, vstoupila Chika do života Mitche Alboma.

Zemětřesení 12. ledna 2010 zdevastovalo velkou část Haiti. Krátce poté pozval bestsellerový spisovatel Mitch Albom, který vedl rozhlasovou show v Detroitu, do studia místního pastora Johna Hearna Jr. Hearn se obával, že sirotčinec v Port-au-Prince, s nímž spolupracoval, byl zničen.

Když Mitch vyslechl jeho otřesné příběhy o dětech zasypaných pod troskami, byl tak dojat, že se rozhodl Haiti navštívit a pomoci, jak jen bude moci. Opustil zasněžený Michigan a o pět hodin později přistál na sluncem rozpálené ranveji letiště v Port-au-Prince.

To, co uviděl, ho ohromilo. Celá země jako by oněměla. Ulice za ulicí byly zničené, proměněné v šedý prach a hromady trosek, jako by jimi projel obrovský mixér. Auta byla zmačkaná jako plechovky. Ženy se skláněly nad nahnilým ovocem a zeleninou, zatímco děti stály v řadě, aby se napily z olejovitých kaluží na ulici. Lidé se po svých bývalých ulicích pohybovali jako přízraky.

Mitch si všiml, že všichni jsou venku. Nikdo se neodvažoval postavit pod střechu, aby se mu nezřítila na hlavu. Uprostřed všech těch trosek však sirotčinec v Port-au-Prince zázrakem přežil téměř nedotčený. Byl ale přeplněný zoufalými přeživšími, mnohem větším počtem, než mohl uživit a ubytovat. Děti i dospělí žili v provizorních stanech na jeho pozemku.

Když Mitch dorazil s bednami balené vody, vlhčenými ubrousky, aspirinem a plechovkami Coca-Coly, okamžitě ho obklopilo moře rukou. Hladoví a žízniví lidé se na něj tlačili. Ohromen tímto obrazem a spalován sluncem Mitch zhluboka vydechl a cítil, jak jím prostupuje čisté zoufalství té země. Spustil ruce podél těla. V tu chvíli ucítil, jak se mu z obou stran do dlaní vklouzly dvě malé ručky. Podíval se dolů a uviděl malého chlapce a dívku. Usmáli se na něj a vedli ho dál.

Tehdy si uvědomil, že vstupuje do jejich světa – a že ho ten svět na nějakou dobu pohltí. Nemohl jen přihlížet, jak lidé, zvlášť děti, takto trpí. Pomohl vybudovat sprchy, toalety, kuchyň, jídelnu i prádelnu pro sirotčinec. Spolu s ostatními natřel špinavé stěny jasnými barvami. Nakonec se pastora zeptal, zda by mohl převzít vedení sirotčince. Pastor souhlasil.