Hafání na špatný strom

Žijeme v konkurenčním světě. Když jsme vyrůstali, slýchali jsme, že dobré známky nás dostanou na prestižní vysoké školy a teprve potom z nás budou úspěšní dospělí. Jenže co když je mnoho z toho, co jsme se o úspěchu naučili, prostě špatně?

Úspěch je mnohem víc o překračování pravidel než o jejich poslušném dodržování. O tom, že děláte to, co vás skutečně vášnivě zajímá, místo toho, co vám diktuje společnost. Sebevědomí a tvrdá práce jsou samozřejmě důležité, ale samy o sobě nic neznamenají, pokud je nemáte k čemu připnout – k dlouhodobým cílům.

Následující kapitoly se podívají na příklady skutečného úspěchu a ukážou, co je doopravdy potřeba k tomu, abyste se dostali před ostatní a přiblížili se svým životním cílům.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak proměnit své slabiny v největší přednosti,
• proč jsou lidé, kteří nedokončili vysokou školu a přesto se dostali na žebříček Forbes 400, v průměru dvakrát bohatší,
• a proč „hodní kluci“ končí jak na úplné špičce, tak na samém dně.

Snad každý rodič si přeje, aby z jeho dospívajícího dítěte vyrostl vyrovnaný, svědomitý a inteligentní člověk s výsledky, které to potvrzují. Studenti s těmito vlastnostmi se totiž často stávají poměrně úspěšnými dospělými.

Problém je v tom, že schopnost uspět v prostředí řízeném pravidly, jako je střední škola, člověka nepřipraví na to, aby se prosadil na samotné špičce v reálném světě. Ve skutečnosti je počet premiantů tříd, kteří skutečně mění svět, téměř nulový.

Dokládá to například studie z Boston College. Výzkumníci sledovali 81 premiantů středních škol od jejich maturity a zjistili, že tito mimořádně úspěšní studenti jen zřídka patřili mezi vizionáře, pokud jde o jejich životní cíle. Místo aby systém převraceli naruby, většinou se do něj prostě hladce zařadili.

Jak je to možné? Dobré známky jsou skvělým ukazatelem schopnosti člověka dodržovat pravidla. Zatímco škola má jasně dané instrukce, život nic takového nenabízí – je to nepředvídatelná horská dráha bez zřetelné trasy. V takovém prostředí lidé závislí na pravidlech svou výhodu ztrácejí.

Když tedy premianti nejsou těmi nejúspěšnějšími lidmi na světě, kdo jimi je? Jsou to posedlí jedinci – nespoutaní kreativci, kteří se dokážou přizpůsobit každé změně vnějšího světa. Neřídí se vnějšími pravidly, ale vlastní vášní, a svým projektům se oddávají s téměř náboženskou oddaností a virtuozitou. To je jasný recept na výjimečnost.

Podívejme se například na skupinu nejbohatších lidí světa. Jsou to svědomití následovníci pravidel? Rozhodně ne. Přibližně 58 lidí ze seznamu Forbes 400 buď studium nedokončilo, nebo na vysokou školu vůbec nenastoupilo. Těchto 58 „školních neúspěchů“ má přitom více než dvojnásobnou průměrnou čistou hodnotu oproti ostatním lidem na seznamu, kteří všichni prošli elitními univerzitami typu Ivy League.

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století zabil americký lékař Michael Swango nejméně 60 pacientů. Přestože ho jeho kolegové z těchto zločinů podezřívali, nikdo se neodhodlal zasáhnout. Je to jen jeden z příkladů, kdy se zdá, že špatní lidé procházejí životem bez následků.

Opravdu je ale svět nakloněn ve prospěch těch, kteří jsou ochotni chovat se neeticky? Jedno je jisté: hodní lidé obvykle vydělávají méně peněz a dostávají horší hodnocení než jejich bezohlednější kolegové.

Například studie Harvard Business Review zjistila, že muži s nízkým skóre v dimenzi „přívětivost“ vydělávají až o 10 000 dolarů ročně více než ti, kteří jsou velmi přívětiví. A nejen to – hodní lidé, kteří se snaží odvést více práce, často končí s horším hodnocením výkonu než jejich línější kolegové, kteří si vytvářejí dobrý dojem tím, že šéfům lichotí.

Výzkumy dokonce ukázaly, že lichocení je tak účinné, že funguje i tehdy, když si nadřízený uvědomuje, že není upřímné. Jinými slovy, hodní kluci často končí poslední.

Paradoxně ale mají zároveň stejnou šanci skončit první. Profesor z Wharton School Adam Grant například zjistil, že inženýři, obchodníci a lékaři, kteří se neustále snažili pomáhat ostatním, byli výrazně zastoupeni jak na úplném dně, tak na samém vrcholu žebříčků úspěšnosti.

Podobně takzvaní „takerové“ – lidé, kteří sobecky berou víc, než dávají – často končí někde uprostřed, zatímco „dárci“ se dělí mezi nejvyšší a nejnižší příčky. Zajímavé je, že tyto studie zároveň ukázaly, že nejúspěšnější inženýři, studenti i obchodníci byli právě dárci.

Může to znít zvláštně, ale intuitivně to dává smysl. Každý zná mučedníka, který se snaží všem pomáhat a nakonec je zneužíván „takerem“. A stejně tak známe i lidi, kteří jsou užiteční a ochotní, a právě díky tomu se dostávají výš, protože jim ostatní cítí závazek pomoci.

Zkrátka, být hodný není vždy nevýhodou. A mimochodem, ani špatní lidé neuniknou všemu. Zmíněný sériový vrah Michael Swango byl nakonec dopaden a v roce 2000 odsouzen ke třem po sobě jdoucím doživotním trestům.