Hadi v oblecích

Znáte v práci lidi, kteří neustále lžou, a to zdánlivě bez jakéhokoli důvodu? Působí šarmantně a okouzlujícím dojmem, ale ve skutečnosti s lidmi zacházejí jen jako s nástroji k dosažení vlastních cílů? Vyhýbají se odpovědnosti, jednají impulzivně a přivlastňují si zásluhy za práci ostatních? Pokud ano, může jít o psychopata.

Ne všichni psychopati končí ve vězení; někteří se proplétají do velkých korporací a stávají se takzvanými korporátními psychopaty – „psychopaty v bílých límečcích“. Jakmile se dostanou dovnitř, začnou manipulovat svými nadřízenými, kolegy i podřízenými, aby získali, co chtějí, a přitom bez skrupulí ničí každého, kdo jim stojí v cestě.

V následujících kapitolách se dozvíte, jací psychopati jsou a proč dokážou tak snadno rozpoznat a využít vaše slabiny, i když jste třeba vycvičený psycholog. Seznámíte se také s jednoduchými taktikami „rozděl a panuj“, které psychopati používají k získání moci ve firmě, zatímco kolegové i nadřízení zůstávají v nevědomosti o jejich skutečné povaze. Nakonec zjistíte, jak se můžete připravit na nešťastnou situaci, kdy se psychopat objeví ve vašem životě. Protože ačkoli jsou relativně vzácní, je pravděpodobné, že se s nějakým dříve či později setkáte – a rozhodně nechcete skončit jako jejich snadná kořist.

U většiny lidí vyvolává slovo „psychopat“ představu sériových vrahů a filmových padouchů, například znepokojivé postavy doktora Hannibala Lectera. Nakolik je ale tento obraz přesný?

Přibližně jedno procento běžné populace splňuje kritéria osobnostní poruchy známé jako psychopatie. K jejich typickým rysům se za chvíli dostaneme, nejprve je však třeba uznat, že na hollywoodském obrazu je zrnko pravdy: psychopati mají tendenci být násilnější a náchylnější ke kriminalitě než běžná populace. Přestože tvoří jen asi jedno procento obyvatel, stojí za více než polovinou závažných a násilných trestných činů ve společnosti. Jejich násilí je obzvlášť znepokojivé tím, že obvykle postrádá jakoukoli emocionální složku – jde spíše o chladný prostředek k dosažení cíle.

Ne všichni psychopati jsou však násilníci a samotná definice a diagnostika psychopatie je složitá a náročná. Jeden z nejpoužívanějších popisů vychází z diagnostického nástroje nazývaného Psychopathy Checklist – Revised (PCL‑R). Tento seznam uvádí, že psychopatické chování se projevuje jako odchylky ve čtyřech oblastech osobnosti.

V každé oblasti lze identifikovat specifické psychopatické rysy:

• Interpersonální oblast: psychopati jsou povrchní, prolhaní a grandiózní.
• Emoční oblast: postrádají empatii a pocit viny, necítí lítost a nejsou schopni přijmout odpovědnost za své činy.
• Oblast životního stylu: obvykle nemají jasné životní cíle, jednají velmi nezodpovědně a impulzivně.
• Antisociální oblast: mívají dlouhodobou historii problémového chování, které se projevuje delikvencí v dospívání i dospělosti.

Tyto rysy vykreslují přesvědčivý obraz bezcitných, impulzivních predátorů, kteří si berou, co chtějí, a jen málo se ohlížejí na pravidla společnosti. Je však na místě varování: čtenáři by neměli na základě těchto kritérií ukvapeně vyvozovat závěry o sobě či o komkoli jiném. Takové diagnózy mohou stanovovat pouze kvalifikovaní odborníci a i zcela normální lidé mohou vykazovat několik z uvedených rysů.

Bohužel je velmi pravděpodobné, že se s psychopatem dříve či později setkáte. A když k tomu dojde, zpravidla zpočátku vůbec nepoznáte, s kým máte tu čest.

Většina psychopatů končí ve vězení, protože postrádají schopnost sofistikovaně manipulovat lidmi, aby dosáhli svého, a uchylují se proto k přímějšímu postupu – k násilí. Ti, kteří ve vězení neskončí, jsou naopak mnohem subtilnější a schopnější manipulátoři. Často používají následující třífázový postup:

1. Fáze hodnocení. Psychopat posuzuje, jak může být potenciální oběť užitečná – například zda mu může zajistit peníze, moc, sex, slávu, uznání a podobně. Současně si všímá jejích slabin. Protože není zatížen emocemi ani společenskými zábranami, je v „čtení“ lidí mimořádně zdatný a snadno rozpozná jejich potřeby, preference, zranitelná místa i citlivá témata.

2. Fáze manipulace. V této fázi psychopat od oběti získává, co chce. Dělá to tak, že si vytvoří zcela fiktivní osobnost – stane se kýmkoli, kým potřebuje být, aby obětí manipuloval. Je patologický lhář a dokáže během chvíle vymyslet jakýkoli příběh, o němž se domnívá, že posílí vzájemné pouto. Je neuvěřitelně zručný v řízení dojmu, který na ostatní působí, a dokáže svou zdánlivou osobnost přizpůsobit jakékoli situaci: úzkostlivým obětem připadá uklidňující, znuděným naopak vzrušující. Přirovnání ke chameleonovi, který mění barvu, aby polapil mouchu, je v tomto ohledu velmi výstižné.

3. Fáze odhození. Jakmile pro něj oběť přestane být užitečná, psychopat ji náhle odhodí a obvykle přeruší veškerý kontakt. Oběť zůstává v emocionálním zmatku, šokovaná zradou údajně blízkého přítele či partnera. Psychopat přitom necítí lítost ani výčitky svědomí, jak by tomu bylo u běžných lidí. Ve skutečnosti téměř vůbec neprožívá emoce: experimenty s mozkovým zobrazováním ukázaly, že mozek psychopatů nereaguje na emocionální podněty stejně jako mozek normální populace. Vědí, že ostatní lidé mají něco, čemu říkají emoce, ale sami je necítí a nepřikládají jim význam.