Forenzní vědy

Většina z nás se někdy dívala na nějaký seriál o forenzních vědách – ať už to byl Kriminálka Las Vegas (CSI), nebo jiný titul. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak ve skutečnosti vypadá forenzní proces a jak se vyvinul do podoby, kterou známe dnes? Od dob, kdy Sherlock Holmes využíval forenzní důkazy k řešení zločinů, nás tento obor fascinuje. Přesto o tom, jak skutečně funguje, ví většina lidí jen velmi málo.

Forenzní vědy nabízejí hluboký vhled do historie tohoto oboru – do práce různých specialistů a expertů i do metod, které používají. V tomto shrnutí se dozvíte například to, jak čtyři kosti vedly k odsouzení „krále klobás“ z Chicaga; jak mohou muchničky pomoci určit čas úmrtí; a jak japonská keramika inspirovala jednu z nejznámějších metod forenzních věd.

Pokud trávíte nějaký čas u televize, víte, že detektivních pořadů je nepřeberné množství. Vyšetřovatelé kriminality, často označovaní zkratkou CSI, se stali nedílnou součástí dnešní popkultury. Forenzní věda však rozhodně není jen televizní výmysl.

Skuteční vyšetřovatelé míst činu pomáhají policii shromažďovat a vykládat důkazy už od devatenáctého století, kdy se začala prosazovat soudní řízení založená na důkazech. Forenzní techniky však zůstávaly poměrně primitivní až do doby, kdy na scénu na počátku 20. století vstoupil Edmond Locard.

Locard v roce 1910 založil v Lyonu ve Francii první laboratoř pro vyšetřování míst činu na světě. Inspirován fiktivním Sherlockem Holmesem formuloval svůj nejvlivnější příspěvek k forenzní vědě – tzv. Locardův princip, který říká: „Každý kontakt zanechává stopu.“

Základy moderní analýzy míst činu však byly položeny až později, v roce 1931, kdy Frances Glessner Lee založila Harvard School of Legal Medicine. Tam vytvořila tzv. Nutshell Studies of Unexplained Deaths – sérii detailních modelů kriminálních scén v měřítku pro panenky, které sloužily jako výuková pomůcka pro studenty forenzních věd.

Co ale vlastně vyšetřovatelé míst činu dělají? Jakmile policista zajistí místo činu, přichází na řadu tým CSI. Začíná prvotním prozkoumáním scény a sběrem zjevných, snadno rozpoznatelných důkazů, jako jsou zbraně nebo krvavé otisky prstů. Vše se provádí s maximální opatrností: vyšetřovatelé nosí jednorázové overaly, rukavice a pokrývky hlavy, aby zabránili kontaminaci místa činu.

Následuje systematické fotografování – od podlahy ke stropu a od rohu k rohu. Každý potenciální důkaz je pečlivě zabalen, označen a zdokumentován tak, aby byla zajištěna bezpečná a prokazatelná cesta od místa činu až do soudní síně.

Je zásadní, aby vyšetřovatelé pracovali rychle, jinak hrozí, že se nejpřesvědčivější důkazy do soudní síně vůbec nedostanou. I když policie zadrží hlavního podezřelého, nemůže ho držet donekonečna, takže rychlá identifikace klíčových důkazů je naprosto zásadní. Rychlost je natolik důležitá, že moderní odborníci na vyšetřování míst činu uvažují o zavedení mobilních laboratoří a přenosných technologií, které by celý proces výrazně urychlily.

Od Velkého požáru Londýna v roce 1666, kdy požár v pekařství způsobil zkázu více než 13 000 domů, je zřejmé, jak důležití jsou odborníci na vyšetřování požárů. Jak ale tito specialisté dokážou najít zdroj něčeho tak ničivého, jako je oheň?

Správné vyšetřování požářiště začíná zvenčí a postupuje dovnitř. Jakmile hasiči oheň uhasí a statik vyhodnotí, že je objekt bezpečný, nastupuje vyšetřovatel požáru. Vyslechne svědky, zdokumentuje scénu a prozkoumá vnější část budovy, aby našel první stopy.

Uvnitř pak k požářišti přistupuje podobně jako archeolog k vykopávkám. Aby určil místo vzniku ohně, postupuje od nejméně poškozených částí směrem k těm nejvíce zničeným. Nejde jen o nejefektivnější způsob, jak najít ohnisko požáru; tento postup také minimalizuje riziko křížové kontaminace důkazů.

Mezi nejčastější zdroje vznícení patří vadná elektroinstalace nebo zápalky ponechané v hořlavém materiálu, jako jsou noviny či odpadky. Zbytky chemických látek na hlavičce zápalky mohou přežít i vysoké teploty a – podobně jako unikátní přísady v benzinu – umožňují určit konkrétní značku.

Vyšetřovatelé požárů často nacházejí důkazy o trestné činnosti. Někdy však důkazy jednoduše shoří. Strukturální požáry mohou dosahovat teplot až kolem 1 100 °C, obvykle však nebývají dostatečně dlouho tak horké, aby zcela zničily stopy nepravostí. Neplatí to ale vždy, jak ukazuje případ požáru v diskotéce Stardust v Dublinu v roce 1981. Tento požár si vyžádal 48 mrtvých a 240 zraněných a stal se historickým případem. Ani po 25 letech vyšetřování a výpovědích 800 svědků se nepodařilo shromáždit dostatek důkazů k objasnění příčiny – případ zůstává nevyřešen dodnes.