Feminismus očima žen z chudinských čtvrtí

Byl feminismus někdy skutečně o podpoře všech žen? Příliš často se toto hnutí zaměřovalo jen na potřeby a obavy privilegovaných. Znevýhodněné ženy jen zřídka dostaly skutečnou příležitost, aby jejich hlasy byly slyšet. Mikki Kendall tvrdí, že je třeba feministickou perspektivu zásadně rozšířit a znovu promyslet, jaké otázky mají stát v samotném jádru feministické agendy. Patří mezi ně vše od zmírňování chudoby až po zajištění volebního práva. Feminismus totiž nemůže mluvit jménem žen, dokud nemluví jménem všech žen.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak zkušenost s chudobou ovlivňuje celý život; jaké je být označena za „rychlou“ dřív, než vůbec víte, co to znamená; a proč není vždy dobrou zprávou, když ženy dosáhnou mocenských pozic.

Autorka Mikki Kendall má babičku, která se narodila v roce 1924 a trvala na tom, aby jejích čtyř dcer se dostalo slušného vzdělání. Odchod ze školy nepřipadal v úvahu a studium na vysoké bylo také podporováno. Kendallina babička celý život tvrdě pracovala – nejprve, aby vydělala peníze, a později doma, když vychovávala děti.

Byla feministka? Sama by se tak nenazvala. Když se začalo formovat moderní feministické hnutí, opíralo se o ženy, jako byla ona – ty, které se staraly o domácnost, když se bílé ženy rozhodly odejít z domova a začít pracovat. Domácí práce, špatně placená a často nebezpečná, byla vždy k dispozici.

Ve skutečnosti Kendallina babička nebyla velkou příznivkyní mnoha myšlenek, které feminismus prosazoval. Její vlastní podoba feminismu, která inspirovala i Kendall, se soustředila na otázky, na nichž jí skutečně záleželo.

Klíčové poselství je: feminismus je příliš často feminismem bílých žen, nikoli feminismem menšin.

Kendallina babička se ne vždy shodovala s hlavním proudem feministického myšlení. Například pevně lpěla na ideálu „být dámou“ v tradičním smyslu. Pro ni to byl způsob, jak zůstat v bezpečí ve světě, kde čelila diskriminaci nejen proto, že byla žena, ale i proto, že byla černá.

Mnoho problémů, které jsou pro ženy jiné barvy pleti naprosto zásadní, bývá feminismem často přehlíženo. I když se na feministické agendě objevují konkrétní témata, jako jsou reprodukční práva, širší otázky zdravotní péče už tam často chybí. Podobně je to se vzděláním nebo s něčím tak základním, jako je zajištění dostatku jídla.

Stručně řečeno, chybí hlubší porozumění tomu, jak skutečně žijí ženy, které nemají privilegia.

Na udílení Oscarů v roce 2015 získala Patricia Arquette cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, ale největší pozornost vzbudil její děkovný projev. Vyzvala v něm k rovnému odměňování žen – což je bezpochyby důležitý feministický cíl. Zároveň však konkrétně vyzvala k podpoře od „všech gayů a lidí jiné barvy pleti, za které jsme všichni bojovali“ – jako by jejich práva už byla samozřejmě zajištěna.

Realita je samozřejmě jiná: marginalizované skupiny stále čelí obrovské míře diskriminace, a proto nebylo v pořádku žádat je o solidaritu tímto způsobem. Přesto to dobře ilustruje, jak bílý feminismus často očekává, že solidarita bude fungovat jen jedním směrem.

Solidarita ale nemůže být jen mezi bílými ženami a pro bílé ženy. Feminismus musí začít skutečně podporovat ženy jiné barvy pleti – jen tak se může přiblížit skutečné rovnosti.

Přibližně 42 milionů Američanů pravidelně trpí hladem. Vzhledem k tomu, že více než 70 procent Američanů žijících pod hranicí chudoby tvoří ženy a děti, znamená to, že miliony žen a dětí čelí každodenní potravinové nejistotě.

Autorka se během studia na vysoké škole snažila uživit sebe a své dítě. Zvládla to a dnes žije v relativním pohodlí – ale na tuto zkušenost se nedívá jako na inspirativní příběh o překonání překážek. Vzpomíná si spíš na hlad, který cítila, a na slzy, které prolévala, když si nemohla dovolit ani vánoční stromeček.

Hlad a chudoba člověka poznamenají na celý život, jak dobře vědí mnohé Američanky jiné barvy pleti. Přesto se feminismu tyto problémy nedaří účinně uchopit. To se musí změnit.

Klíčové poselství: progresivní myšlení často přehlíží realitu chudoby.

Pokud jde o potravinovou politiku, některé údajně progresivní návrhy ve skutečnosti ztěžují život těm, kteří už tak bojují – ženám, dětem i mužům. Příkladem jsou daně ze slazených nápojů, které zavedla různá americká města. Cílem zdanění limonád je boj s nezdravými stravovacími návyky – realita je ale taková, že pro mnoho rodin je soda nejméně špatnou dostupnou volbou.

V některých amerických městech není voda z kohoutku nutně bezpečná k pití – nejznámějším příkladem je Flint v Michiganu. A v nedávné minulosti byly v jiných levných nápojích nalezeny plísně či fungicidy. V takové situaci se může soda jevit jako nejbezpečnější možnost pro celou rodinu.

Bydlení je další oblast, v níž mohou ženy jiné barvy pleti tratit ve prospěch bílých žen. Kvůli rozdílům v odměňování mají bílé ženy menší schopnost soutěžit na trhu s nemovitostmi s bílými muži. Často se proto stěhují do méně žádaných čtvrtí, čímž mohou přispívat k jejich gentrifikaci. Tento proces pak vytlačuje obyvatele jiné barvy pleti z dříve dostupných oblastí.

Je to učebnicový příklad toho, že to, co je dobré pro bílé ženy, nemusí být nutně dobré pro všechny ženy.

Chudoba, které ženy čelí, je navíc může vystavit riziku vystěhování nebo dokonce bezdomovectví – a tyto situace nepostihují jen samotné ženy, ale i jejich děti. Bydlení ovlivňuje celé rodiny, nikoli jen jednotlivce. Feministické hnutí však tuto problematiku často přehlíží.

Chudoba vás nutí soustředit se na holé přežití. Neznamená to kupovat dům nebo bio potraviny – znamená to udržet zapnutou elektřinu a nasytit rodinu. I ženy v takové situaci si ale zaslouží podporu – od feministek, od politiků, od celé společnosti.