Fantomy v mozku

Co má společného jeptiška, která neustále halucinuje postavičky z kreslených filmů, matka, jejíž vlastní ruka se ji pokouší uškrtit jako ve filmu Dr. Divnoláska, a knihovnice, která se hodiny nezadržitelně směje? Všichni jsou blázni, že? Ve skutečnosti ne.

V mnoha ohledech jsou to jasní a racionální lidé, se kterými byste mohli vést zcela běžnou konverzaci. To, co mají společného, je, že všichni utrpěli poškození určité části mozku, což vedlo ke zvláštním – ale v zásadě předvídatelným – příznakům.

Neurology tito výjimeční lidé zajímají – nejen proto, že by měli morbidní zálibu v bizarním či deviantním, ale hlavně proto, že právě výjimečné mozky nám mohou mnoho prozradit o tom, jak fungují mozky „normální“. I když se tedy může zdát, že tyto příběhy vypovídají o mozcích druhých, ve skutečnosti vypovídají o vašem vlastním mozku a o tom, jak vytváří každou stránku vaší zkušenosti – od vnímání až po samotnou identitu.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné, jak admirál lord Nelson „dokázal“ existenci duše, která část mozku vám umožňuje mluvit přímo s Bohem a jakým jednoduchým trikem lze během okamžiku zešedivět na sněhově bílou.

Začněme myšlenkovým experimentem. Představte si futuristickou helmu s množstvím drátů, které z ní vyčnívají. Když si ji nasadíte, vytvoří silné magnetické pole, které zasáhne velmi malou skupinu neuronů ve vašem mozku – a vy tak můžete podle libosti aktivovat libovolnou jeho část.

Nejde o sci‑fi. Takové zařízení skutečně existuje a nazývá se transkraniální magnetická stimulace. Představte si tedy, že máte jednu takovou helmu k dispozici. Které části mozku byste stimulovali?

Mohli byste například dráždit oblasti motorické kůry a vyvolat tak samovolné záškuby a ohýbání svalů. Nebo byste mohli stimulovat septum a zažít rozkoš intenzivnější než ten nejexotičtější orgasmus. Pokud jste nevidomí, mohli byste dokonce stimulovat zrakovou kůru a zakusit něco, co lidé se zrakem popisují jako „barvu“.

Základní poselství je: neurologické poruchy nám umožňují nahlédnout do funkcí jednotlivých částí mozku. Ať už byste se rozhodli stimulovat jakoukoli oblast, vždy byste zažili něco jiného. Různé části mozku totiž mají specifické úkoly.

Dnes víme například to, že i když jsou levá a pravá hemisféra navenek symetrické, jsou radikálně specializované pro odlišné činnosti. Levá hemisféra zajišťuje většinu složek řeči – od porozumění významu až po samotnou produkci zvuků. Naproti tomu pravá hemisféra je relativně „němá“, ale podílí se na kreativnějších stránkách jazyka, jako jsou nuance, metafory a humor.

Mnoho objevů o funkcích jednotlivých částí mozku však bylo učiněno až poté, co se něco strašně pokazilo. Důvod, proč dnes víme, že hipokampus hraje zásadní roli při tvorbě nových vzpomínek, je ten, že se lékaři kdysi – jako poslední možnost – rozhodli tuto malou, mořskému koníkovi podobnou strukturu chirurgicky odstranit z mozku jednoho epileptického pacienta. Po operaci už pacient nebyl schopen vytvářet nové vzpomínky, přestože si pamatoval vše, co se stalo před zákrokem. Tato tragédie vedla k důležitému objevu – a lékaři dnes k hipokampu přistupují s mnohem větším respektem.

Je zřejmé, že experimentální operace, které pacienty trvale poškodí, jsou na hony vzdálené etickému výzkumu. Právě proto neurovědci tak bedlivě studují neurologické poruchy: nabízejí jedinečnou možnost zkoumat zvláštní mozky, aniž by bylo nutné komukoli úmyslně ubližovat.

John byl nadějný sportovec, dokud při autonehodě nepřišel o ruku. I když jeho paže zmizela, John měl i po letech pocit, jako by tam stále byla. Mohl s ní mávat, zatínat v frustraci pěst a dokonce „uchopovat“ předměty kolem sebe. Jednou autor vzal kávový hrnek, který John držel ve své fantomové ruce, a John vykřikl bolestí: „Au! Hej, nedělej to, to bolí!“

John trpí takzvaným syndromem fantomové končetiny. Fantomové končetiny jsou jakýmsi „duchem“ ztracené části těla, který může přetrvávat i desítky let poté, co byla fyzická končetina odstraněna. Většina popsaných případů se týká rukou nebo nohou, ale známe i jiné fantomové „přídavky“ – například fantomová prsa či fantomové erekce.

Klíčové poselství je: syndrom fantomové končetiny vzniká z nesouladu mezi naším vnitřním obrazem těla a skutečným fyzickým tělem.

Jaká je tedy povaha těchto přízračných končetin? Slavný admirál lord Nelson prohlásil, že jeho fantomová ruka je přímým důkazem existence duše. Tvrdil, že jestliže může nemateriální ruka přežít ztrátu fyzické končetiny, proč by nemohla nemateriální duše přežít ztrátu celého těla?

V jistém smyslu měl Nelson pravdu. Ukazuje se, že všichni máme jakýsi vnitřní obraz těla, který je odlišný od těla fyzického. U většiny z nás jsou tělesné schéma a reálné tělo natolik těsně propojené, že je považujeme za totéž. Případy fantomových končetin však ukazují, že mezi nimi ve skutečnosti existuje rozdíl.

Máme dobré důvody se domnívat, že tyto fantomy nemohou přežít úplnou ztrátu těla – jsou totiž zcela závislé na činnosti mozku. Když se podíváte na povrch čelního laloku, najdete zde svislý pruh tkáně zvaný motorická kůra, který řídí pohyb tím, že vysílá signály do svalů. Díky magnetické rezonanci víme, že na tomto pruhu je „obráceně“ rozložena mapa celého lidského těla.

Proč tedy k fantomovým končetinám dochází? Nejlepší vysvětlení je, že oblast mozku odpovědná za kontrolu dané končetiny dál vysílá signály, i když už žádná končetina neexistuje. Jinými slovy: mapa v mozku a skutečné fyzické tělo si přestaly odpovídat.