Experiment odevzdání

Buďte upřímní: kolik bezvýznamného „šumu“ vám každý den hučí v hlavě? Ztlumili byste ho, kdybyste mohli? A nevíte jak? Z nějakého důvodu je svět prostě příliš hlučný, dostáváme se do stresu a necháváme se svazovat konvenčními představami o tom, jak bychom měli žít své životy.

Napadlo vás někdy, že byste to mohli prostě pustit? Jednoduše se odevzdat životu? Pokud ne, možná byste měli. Život vám možná „hodí pár kostí“ – pár nečekaných darů a příležitostí.

Autor vás v této knize vyzývá, abyste se poddali přirozenému toku života. Sdílením svého osobního příběhu vás chce inspirovat a připravit na to, abyste se vydali na vlastní cestu k životu naplněnému spiritualitou i úspěchem.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak zklidnit svou mysl; jak se odevzdání proudu života může proměnit v úspěšné podnikání; a také o zdánlivě náhodných událostech, které vedly k autorovu prvnímu duchovnímu prožitku.

Znáte ten nepříjemný pocit, když s někým mluvíte a najednou vám dojdou slova? Nervózně se ošíváte, horečně v hlavě hledáte možná témata hovoru a zároveň se neustále bojíte, co si o vás ten druhý asi myslí.

Právě v takových chvílích ale máte příležitost nastartovat své duchovní probuzení. Tyto situace jsou ideálním okamžikem, kdy můžete nechat své skutečné já – své vědomí – aby pozorovalo vaši úzkostnou mysl.

Právě to autora přivedlo k jeho prvnímu duchovnímu poznání. Místo aby se zamotal do trapnosti situace, začal pozorovat své myšlenkové procesy a sledoval, jak by mohl v konverzaci pokračovat. Postupně si uvědomil, že jeho úzkostná mysl a jeho vědomí jsou dvě odlišné věci – protože to druhé může to první pozorovat.

Jak se ale nenechat neustále rozptylovat žvatláním své úzkostné mysli? Jedním ze způsobů je meditace. Když se v autorově hlavě začal ozývat otravný šum, vzal do ruky knihu o zenové meditaci.

Zenová meditace spočívá v tom, že si sednete na klidném místě, soustředíte se na dech a v duchu opakujete zvuk „Mu“. S trochou úsilí dokáže zenová meditace mysl utišit a může vést až k prožitku úplného ticha.

Na výletě s přáteli si autor vybral odlehlé místo k meditaci a rozhodl se, že neodejde, dokud nezažije nějaký duchovní průlom. Když se v meditaci „vznášel“ sem a tam, vnitřní hlas mu připomínal, aby se dál díval za sebe. Nakonec se uvolnil do hlubokého meditačního stavu a jeho vědomé já se na čas zcela vytratilo.

Probudíte se, podíváte se z okna a vaše nálada okamžitě klesne, když venku uvidíte pochmurný, šedý den. Hlavou vám běží: „Jak je možné, že na mě počasí takhle působí?“ a „Proč se to vždycky stane zrovna v den, kdy musím být venku?“

Za mnohé z toho může váš odpor – odpor vůči věcem, které nemůžete změnit, jako je třeba počasí. Takový odpor vytváří úzkostný myšlenkový šum. A pravděpodobně podobně vzdorovité myšlenky prožíváte i v mnoha dalších situacích.

Co nás tedy nutí myslet tímto nervózním či podrážděným způsobem? Odpověď se skrývá v našich osobních preferencích.

Když například autorovi jeho vrstevník doporučil, aby dokončil studium ekonomie a složil závěrečné zkoušky, zprvu se mu to vůbec nezamlouvalo a silně se tomu bránil. Stejně jako se vzpíráme špatnému počasí, ani on nechtěl studium dokončit – nejraději by se stáhl ze světa a jen meditoval.

Autor si ale uvědomil, že jeho odpor ho jen rozrušuje. Horečně vymýšlel výmluvy, proč zkoušky neskládat, a neustále se snažil přijít na „to nejlepší“ rozhodnutí.

Jak tedy svou mysl zklidnil? Nechal, aby kontrolu převzal tok života. Došlo mu, že musí přijímat výzvy a příležitosti, které mu život nabízí. Když se rozhodl jít s proudem místo toho, aby proti němu bojoval, dospěl k závěru, že zkoušky nakonec přece jen složí.

Byla tu však jedna zkouška, na kterou nebyl vůbec připraven. Jako poslední možnost den před zkouškou vzal učebnici veřejných financí, otevřel ji na náhodné stránce a přečetl dvě strany. Tento postup zopakoval třikrát.

Když přišel na závěrečnou zkoušku, zjistil, že má odpovídat na tři ze šesti možných otázek. A neuvěřitelně – tři z nich se týkaly právě těch stránek, na kterých knihu předchozího dne náhodně otevřel!