Druhá hora

Potkali jste někdy lidi, kteří z nichž přímo vyzařuje pocit naplnění a radosti? Napadlo vás někdy, jaké je jejich tajemství? Nebo jak se stali tím, kým jsou?

Po rozhovorech se stovkami lidí z různých oblastí života, po studiu významných filozofických a náboženských děl, po seznámení se s aktuálním psychologickým a sociologickým výzkumem a po reflexi vlastních životních zkušeností po těžkém rozvodu dospěl David Brooks k odpovědi na tyto otázky.

Vysvětluje ji pomocí metafory dvou po sobě jdoucích hor, z nichž každá představuje typ zápasu, kterým lidé často procházejí na cestě k naplněnému životu. Bez prozrazování příliš mnoha detailů: první hora je nakonec spíše zklamáním, zatímco na druhé hoře se skrývá tajemství skutečného naplnění. A abychom naznačili, co přijde dál a přidali trochu napětí: mezi těmito dvěma horami leží údolí utrpení.

V tomto shrnutí navštívíte všechna tři tato místa. Na cestě se dozvíte, proč individualismus selhává ve snaze splnit své sliby o štěstí, proč štěstí není tak úžasné, jak se zdá, a proč Beatles neměli pravdu, když tvrdili, že „All You Need Is Love“.

Abychom porozuměli první hoře, na kterou lidé šplhají na cestě k naplněnému životu, musíme si nejprve zmapovat společenskou krajinu, z níž tato hora vyrůstá. Její podstatu lze shrnout jedním slovem: individualismus.

Jak název napovídá, jde o systém přesvědčení, který oslavuje jednotlivce. Je to dominantní étos Spojených států, takže tuto společnost lze označit za individualistickou.

Individualismus umožňuje životní filozofii, v níž mají lidé téměř neomezenou osobní svobodu. Na rozdíl od členů neindividualistických společností se nemusíte podřizovat myšlenkám, hodnotám ani normám chování, které prosazují jiní lidé či instituce. Například se nemusíte řídit příkazy politických vůdců nebo náboženských autorit. Tyto příkazy představují různé představy o tom, co byste měli myslet, jaké hodnoty zastávat nebo jak se chovat. Ale co chcete myslet, čemu chcete přikládat hodnotu a co chcete dělat vy sami?

Individualismus vás vybízí, abyste si na tyto otázky odpověděli sami, a povzbuzuje vás, abyste následovali vlastní touhy. Chcete zasvětit život raftingu na divoké vodě? Nebo se stát vlivným manažerem v byznysu? Dělejte, co chcete, říkají individualisté, pokud tím neomezujete ostatní v tom, aby mohli dělat totéž. V ideální podobě individualistické společnosti bychom tak všichni mohli vedle sebe pokojně koexistovat a každý si „jet to svoje“.

Základem tohoto pojetí společnosti je světonázor, který vidí lidi především jako oddělené jednotlivce, nikoli jako propojené členy různých překrývajících se komunit, jako jsou církve nebo sousedství. Když patříte do takové komunity, spojuje vás s ostatními členy soubor sdílených prostor a společných činností – například židovská komunita, která se schází v synagoze k bohoslužbám.

V komunitním kontextu dává smysl, že lidé mají vzájemné závazky vůči sobě navzájem i vůči sdíleným hodnotám a cílům.

Jenže každý z těchto závazků znamená zároveň omezení osobní svobody. Kdo se například rozhodne dodržovat židovské stravovací zákony kašrutu, přijímá přísná omezení v tom, co smí a nesmí jíst. Individualismus se takovému pohledu brání, protože podle této víry platí: čím méně závazků a omezení, tím lépe.

To je však problematická představa, jak uvidíme v následující kapitole.

S téměř neomezenou osobní svobodou může individualismus znít jako lákavá životní vize. Když se ale stane dominantní filozofií celé společnosti, může vést k celé řadě problémů.

Čím více se soustředíme sami na sebe, tím méně se zaměřujeme na druhé a na úkol budovat, udržovat a prohlubovat naše sociální vazby. Příkladem jsou dnešní Spojené státy, kde se společenské vztahy rozpadají pod tlakem nekontrolovaného individualismu.

Několik znepokojivých statistik to dobře ilustruje. Pouze 8 procent Američanů uvádí, že během celého roku vedli se svými sousedy smysluplný rozhovor. Chronická osamělost trápí 35 procent Američanů ve věku 45 let a více. A nejrychleji rostoucí politickou i náboženskou kategorií v USA jsou takzvaní „nepřidružení“ – lidé, kteří nejsou napojeni na žádnou komunitu ve dvou klíčových oblastech společenského života.

Jinými slovy, lidé jsou stále osamělejší. A osamělost není jen nepříjemný pocit – je to i vážný společenský problém. V USA přispěla k růstu míry deprese a sebevražd. V letech 2012 až 2015 vzrostl podíl mladých Američanů s těžkou depresí z 5,9 na 8,2 procenta a v letech 2006 až 2016 se míra sebevražd mezi Američany ve věku 10 až 17 let zvýšila o 70 procent.

Jak Američané ztrácejí vzájemná sociální spojení, ztrácejí i důvěru v ostatní a v instituce, které je mají spojovat. Od 50. let 20. století do současnosti klesl podíl Američanů, kteří důvěřují svým sousedům, zhruba ze 60 procent na pouhých 32 procent v celé populaci; u mileniálů dokonce na 18 procent. Ve stejném období se podíl Američanů, kteří důvěřují federální vládě, propadl přibližně ze 75 na méně než 25 procent.

A pokud návštěvnost kostelů chápeme jako ukazatel důvěry v organizované náboženství, i ta prudce klesá – od 60. let se snížila téměř o polovinu.

Bez pocitu sounáležitosti se svou čtvrtí, širší společností nebo institucemi, které dříve rámovaly život většiny lidí, se Američané cítí „na volné noze“ a postrádají v životě opěrné body. Právě v tomto kontextu začínají šplhat na první horu, k níž se nyní obrátíme.