Domorodci

Budoucí generace a historici si léto roku 2020 pravděpodobně zapamatují kvůli dvěma událostem: globální pandemii covidu‑19 a stejně globálnímu hnutí Black Lives Matter. Smrt George Floyda zapálila pomyslnou zápalku, ale exploze, k níž toho léta došlo, byla dlouho připravována. Pro demonstranty nešlo o ojedinělý případ policejní brutality. Aby bylo možné Floydovu smrt pochopit, musela se Amerika postavit čelem ke své historii protičernošského rasismu.

Britští demonstranti na druhé straně Atlantiku však jasně ukázali, že nejde jen o americký fenomén. Velká Británie má vlastní dějiny otroctví, imperialismu a rasismu. Tyto dějiny jsou příliš často nepochopené nebo zkreslené pohodlnými mýty. Právě tato zkreslení dodnes ospravedlňují zacházení s černými Brity jako s občany druhé kategorie.

Jak tedy máme tyto dějiny chápat? To je otázka, kterou se rozhodl uchopit hudebník, komentátor a aktivista Akala. Udělal to tak, že zdokumentoval vlastní zkušenost s dospíváním v Británii, která ho rasově zařadila jako černého.

V tomto shrnutí budeme sledovat Akalův příběh od generace jeho prarodičů, kteří v 50. letech 20. století přijeli do Británie z karibských kolonií. Poté se přesuneme k Akalovu dětství a dospívání v multietnické dělnické čtvrti Londýna. Na této cestě budeme zkoumat propletené dějiny rasismu a impéria v Británii.

Krátká poznámka na úvod: následující úryvky obsahují otevřené popisy rasistického jazyka a postojů, které mohou být pro některé čtenáře zneklidňující.

Dozvíte se mimo jiné:

• proč rasově motivovaná politika policejních „zastavení a prohlídek“ neřeší kriminalitu v Londýně,
• jak oficiální výklady britských dějin často zkreslují skutečnost,
• a proč má protičernošský rasismus po celém světě tolik různých podob.

Na konci druhé světové války byla Británie vyčerpaná, zadlužená a fyzicky zničená. Zároveň čelila nedostatku pracovních sil. Aby se znovu postavila na nohy, potřebovala pracovníky. Navzdory válečným ztrátám však stále disponovala rozsáhlým impériem.

V roce 1948 proto přijala Zákon o britském občanství, který každému, kdo se narodil v britské kolonii, přiznával právo usadit se v Británii. S podporou vlády tak začali karibští občané s britskými pasy připlouvat do Tilbury, přístavu nedaleko Londýna. Tato skupina vešla ve známost jako „generace Windrush“ – podle názvu lodi, která přivezla mnoho Karibčanů do Británie.

Tito lidé se vnímali jako rovnoprávní občané, kteří přijeli pomoci znovu vybudovat válkou zničenou „mateřskou zemi“. Bílá Británie je však takto neviděla.

Klíčové poselství: karibští přistěhovalci v Británii čelili rasistickému odporu.

Mezi koncem 40. a 60. let dorazilo do Británie přibližně půl milionu Karibčanů, mezi nimi i Akalovi prarodiče. Brzy zjistili, že příběhy, které o „mateřské zemi“ slýchali, neodpovídají skutečnosti. Británie byla plná chudých bílých lidí. V koloniích byla bílá barva pleti symbolem moci a bohatství. Mnozí karibští obyvatelé před příjezdem do Anglie viděli jen příslušníky imperiální elity. Představte si proto jejich překvapení, když poprvé spatřili bílého muže zametat ulici. Působilo to absurdně. Tohle že měla být Británie?

A nebylo to jediné překvapení. Karibským přistěhovalcům bylo řečeno, že budou vítáni jako hrdinové. O to víc je šokovalo, když se místo toho setkali s nepřátelstvím. Akalův dědeček si například pamatuje, že už během prvního týdne po příjezdu na něj na ulici pokřikovali rasistické nadávky.

V očích mnoha nových sousedů nepřijel pomáhat s obnovou země – byl to parazit, který přišel „krást jejich práci“ nebo dokonce „jejich ženy“.

Jak k takovému závěru bílí Britové dospěli? Nikdo se jim nesnažil vysvětlit, že oblíbený sociální stát, který se tehdy budoval, byl z velké části financován příjmy z kolonií, jako byla Jamajka. Nikdo jim také neřekl, že lidé, kteří v těchto koloniích pěstovali kávu, tabák či těžili zlato a kteří nyní přicházeli do Británie, nejsou „imigranti“ v běžném slova smyslu. Byli to britští občané jako kdokoli jiný v zemi.

V nepřítomnosti takových vysvětlení jen rostlo nepřátelství vůči černým občanům Británie.

Akala se narodil v roce 1983 černošskému britsko‑karibskému otci a bílé anglicko‑skotské matce. Otec přišel do Anglie z Jamajky, matka část dětství prožila v koloniích, konkrétně v Hongkongu. Oba byli dětmi britského impéria, které se rozprostíralo po celém světě.

Seznámili se v Anglii v době, kdy byl rasismus všudypřítomný a bezostyšný. Když se Akalova matka dala dohromady s jeho otcem, její rodina ji málem vydědila za to, že chodí s černochem. Sousedé na ni na ulici plivali. Nešlo jen o slova – tento rasismus byl i fyzicky násilný. Jako většina černých mužů jeho generace neslo i tělo Akalova otce jizvy, které vyprávěly svůj příběh. Některé pocházely z bití od příslušníků Special Patrol Group, nechvalně proslulé brutální policejní jednotky. Jiné připomínaly střety s pravicovými skinheady.

Klíčové poselství: Akala se už v raném věku naučil, co znamená být v Británii černý.

V Británii byl Akala označován jako „míšenec“. Na Jamajce by o něm mluvili jako o „high colored“, termínu používaném pro světlejší odstíny pleti bohatších černých Jamajčanů. V Británii však platilo, že černý je prostě černý – a být černý znamenalo být terčem.

Akala měl pět let, když se poprvé stal obětí rasistického útoku. Spolužák, který pravděpodobně jen opakoval něco, co slyšel doma, na něj použil N‑slovo. Když se Akala vrátil ze školy, matka si všimla, že je rozrušený, a zeptala se ho, co se stalo. Začal jí vyprávět o spolužákovi, kterého označil jako „bílého kluka“. V tu chvíli se zarazil. Poprvé si uvědomil, že i jeho matka je bílá.

Matka zareagovala pohotově. „Ano, jsem bílá,“ řekla, „ale nejsem Angličanka – jsem Němka.“ To nebyla pravda; v Německu žila jen v době, kdy tam byla umístěna její vojenská rodina. Ale tato drobná lež vytvořila bezpečný prostor, v němž mohl Akala mluvit o rasistických urážkách, aniž by se bál, že zraní city své matky.

Akala si začal všímat, že nepřátelství vůči lidem, kteří vypadali jako on, sahá mnohem dál než jen k malým chlapcům, kteří na školním hřišti házejí nadávky. Ještě téhož roku obletěl média nechvalně známý incident zachycený kamerou během fotbalového zápasu: jamajský útočník Liverpoolu John Barnes na záběrech odkopává banánovou slupku, kterou po něm hodili fanoušci skandující rasistické urážky.

Co tento obraz znamenal? Akala si pamatuje, jak se na fotografii upřeně díval. Cítil, že je důležitá, ale ještě přesně nevěděl proč.