Dospělí v místnosti

Pamatujete si na řeckou dluhovou krizi – jak Řecko v roce 2010 potřebovalo masivní záchranný balíček a evropským daňovým poplatníkům bylo uloženo, aby ho zaplatili? A jak o pouhé dva roky později potřebovalo další? A v roce 2015 znovu?

Možná si ale nepamatujete, že hlavní mocnosti EU využily řeckou krizi jako záminku k naplnění vlastních kapes. Jinými slovy, nikdy doopravdy neusilovaly o to, aby se Řecko postavilo na nohy.

V tomto shrnutí se o tom všem dozvíte z jedinečné perspektivy Yanise Varoufakise, který byl řeckým ministrem financí v době největší krize. Zjistíte, jaké to je postavit se tváří v tvář establishmentu, jak bezohlední a oportunističtí jeho členové mohou být a – co je nejdůležitější – co to znamená pro lidi, jako jste vy a já.

Dozvíte se také, že problémy Řecka existovaly už před zavedením eura, že šikana a utajování jsou v politice normou a proč může být Donald Trump za řeckou dluhovou krizi vděčný.

V roce 2010 se Řecko dostalo na titulní stránky novin, když začalo dostávat sérii záchranných balíčků od Evropské unie. Jak se ale dostalo do tak zoufalé situace? A jaké byly skutečné důvody těchto záchranných programů?

Možná si myslíte, že hlavní příčinou byla globální finanční krize z roku 2008. Ve skutečnosti však byla řecká ekonomika velmi křehká už předtím; bankovní fiasko bylo jen poslední kapkou. Před rokem 2008 byla řecká ekonomika oslabena rozsáhlými daňovými úniky a vládní korupcí. Ve zmatku byly i veřejné finance. Špatné hospodaření se státními prostředky vedlo k obrovskému přečerpávání výdajů.

Nezodpovědné rozpočtování nebylo pro Řecko ničím novým. Země často utrácela více, než kolik vybrala na daních, a tento problém se snažila řešit devalvací své měny. Tento postup však fungoval jen do té doby, než Řecko používalo jako měnu drachmu. Po přijetí eura už devalvace nebyla možná.

Tváří v tvář nedostatku jiných možností přišlo Řecko s novým plánem, jak snížit deficit: začalo si ve velkém půjčovat od Německa a Francie. Půjčky však jen vytvářely další dluh a stahovaly Řecko hlouběji do finanční propasti. Právě v této situaci Řecko zastihla finanční krize roku 2008.

Mezitím měly i jiné země EU své problémy. Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande už použili obrovské částky z veřejných rozpočtů na záchranu vlastních bank, které samy půjčily Řecku velké objemy peněz. Když Řecku hrozil bankrot, Německo a Francie se obávaly, že tyto půjčky už nikdy neuvidí zpět, což by dále destabilizovalo jejich bankovní sektor.

Jak tedy mohly udržet Řecko solventní, aby bylo schopné své závazky splácet? Protože Evropská centrální banka nesmí půjčovat peníze insolventním nebo bankrotujícím státům, musely Německo a Francie najít peníze jinde.

Merkelová a Hollande se proto rozhodli lhát evropským daňovým poplatníkům: oba tvrdili, že Řecko není insolventní. Ne, prý jen potřebuje další půjčku, aby se postavilo na nohy. A poctiví Evropané napříč kontinentem nakonec zaplatili účet.

Řecko tak znovu dostalo půjčku na splacení předchozích půjček – a propast se ještě prohloubila.

Na přelomu let 2009 a 2010 bylo Řecko fakticky v bankrotu. Přesto bylo nuceno předstírat opak – že si může dál půjčovat a hromadit další a další dluhy. Mírně řečeno, situace pro Řecko nevypadala dobře, a takzvaná trojka ji měla ještě zhoršit.

Trojka je označení pro tři instituce, které vynucují ekonomická pravidla: Evropskou komisi (EK), Evropskou centrální banku (ECB) a Mezinárodní měnový fond (MMF). Tyto organizace hrají klíčovou roli právě v situacích, jako byla ta řecká.

V čele EK stojí Jean-Claude Juncker a jeho instituce zastupuje Euroskupinu (Eurogroup), neformální sdružení všech ministrů financí zemí eurozóny – devatenácti států, které používají euro. ECB vede Mario Draghi a jejím úkolem je spravovat euro a udržovat jeho hodnotu stabilní. Christine Lagarde je šéfkou MMF, jehož posláním je dohlížet na to, aby zadlužené země spolupracovaly a pokud možno se vyhýbaly problémům, jako jsou chudoba a ekonomická nestabilita.

První záchranný balíček pro Řecko z roku 2010 je známý jako „záchranná dohoda“. S objemem 110 miliard eur šlo o největší půjčku v dějinách. Řecko z ní však fakticky nic nemělo, protože všechny prostředky šly na splacení předchozích půjček od Německa a Francie.

V roce 2012 tak Řecko stále zoufale potřebovalo pomoc, což donutilo trojku přijít s druhým záchranným balíčkem. Tentokrát šlo o půjčku ve výši 100 miliard eur. Aby bylo možné druhou půjčku obhájit a schválit, byl záchranný program podmíněn řadou opatření. Konkrétně vyžadoval restrukturalizaci nesplaceného řeckého dluhu.

Tato restrukturalizace se promítla do přísných úsporných opatření, která udržovala Řecko v trvalém stavu ekonomické katastrofy.