Dobré a rozzuřené

Od začátku roku 2017 zažívají Spojené státy oživení feministického politického aktivismu, které výrazně hýbe americkou společností. Hlavním motorem tohoto oživení je specifická podoba feministického politického hněvu, jaký jsme neviděli od 70. let. Stále více žen říká, podobně jako feministky před půlstoletím: „Máme toho dost a už to nebudeme tolerovat!“

Lidé, kteří nejsou obeznámeni s tímto feministickým odkazem, si možná kladli otázku: „Co se stalo? Odkud se ten hněv bere?“ Jedním ze způsobů, jak se na to podívat, je otázku obrátit: Kam se poděl hněv ze 70. let? Jak a proč se vlastně rozplynul? Co ho přivedlo zpět? A jaký význam má jeho návrat?

V tomto shrnutí se podíváme na některé odpovědi na tyto otázky a získáme tak vhled do jednoho z největších politických a kulturních příběhů naší doby. Cestou se dozvíte, proč si muži‑politici mohou dovolit být naštvaní, zatímco ženy ne; jak rasové a třídní rozdíly rozdělují ženy; a jak Beyoncé ilustruje nedávné posuny ve feminismu.

Než se ponoříme do toho, jak a proč feministický politický hněv zmizel a znovu se objevil, nastavme si nejprve scénu. Začneme vírem dějin feministického politického hněvu v moderní éře Spojených států.

Náš příběh začíná v 60. a 70. letech. Byla to samozřejmě bouřlivá doba, nabitá politickým hněvem kvůli otázkám, jako byla válka ve Vietnamu, rasová nespravedlnost a genderová nerovnost. Feministky bojující proti této nerovnosti byly stále hlasitější. Začaly házet opatrnost za hlavu a vyjadřovat svůj hněv způsoby, které se jejich kritikům zdály pobuřující, a ti je odmítali jako „podivínky“.

Některé feministky se k tomuto označení s chutí přihlásily a svou „podivnost“ ještě zvýrazňovaly: při protestech nosily výstřední kostýmy, třeba uši Mickey Mouse nebo potápěčské masky. Zapojovaly se také do stále radikálnějších forem aktivismu, například do občanské neposlušnosti. Když byly potraty nelegální, feministky v Chicagu založily podzemní síť nazvanou Jane Collective, která mezi lety 1969 a 1973 umožnila více než 11 000 ženám podstoupit bezpečný potrat.

Poháněny politickým hněvem a organizované kolem něj, dosáhly feministky celé řady právních úspěchů. Patřila k nim legalizace antikoncepce a potratů, přijetí zákonů, které ženám usnadnily rozvod, i soudní rozhodnutí, jež definovalo sexuální obtěžování jako formu diskriminace vůči ženám.

Pak přišla Reaganova revoluce. S nástupem Ronalda Reagana, zvoleného prezidentem v roce 1980, a jeho pravicových republikánských spojenců se začaly úspěchy 60. a 70. let postupně rozkládat. Přístup k potratům byl omezován. Sociální stát byl osekán, takže mnoho chudých žen zůstalo bez podpory.

Současně byly ambiciózní ženy ze střední třídy démonizovány konzervativní populární kulturou, která po Reaganovi následovala. Ve filmech jako Smrtící přitažlivost, Pracující dívka nebo Baby Boom byly zobrazovány jako přehnaně sexuální „fúrie“ nebo chladné kariéristky, které „potřebují“ muže, aby se vdaly – nebo alespoň muže, který je srazí zpátky na zem tím, že je odmítne.

V tomto kontextu upadl feministický politický hněv 60. a 70. let do jakési hibernace. Jak uvidíme v další kapitole, občas se krátce znovu vynořil, nejvýrazněji na počátku 90. let, ale většinu času zůstal potlačený až do začátku roku 2017, kdy se znovu naplno rozhořel.

Od 80. let do roku 2017 byl feministický politický hněv většinou odsunut na vedlejší kolej. Přesto se čas od času probudil. Jedno z nejvýznamnějších probuzení nastalo v roce 1991, kdy právnička Anita Hill svědčila před senátním výborem pro soudnictví a obvinila kandidáta na Nejvyšší soud Clarence Thomase ze sexuálního obtěžování.

V očích mnoha žen se k ní celý mužský výbor choval neuctivě a povrchně – a Thomas byl nakonec přesto potvrzen jako soudce Nejvyššího soudu. Pobouření nad tím, jak bylo s Hill zacházeno, i nad samotným potvrzením Thomase vedlo k tomu, že se v roce 1992 ucházelo o politické funkce bezprecedentní množství žen. Rekordních 24 nově zvolených žen získalo křesla ve Sněmovně reprezentantů a čtyři ženy usedly v Senátu.

Toto znovuzrození však bylo krátkodobé. Po roce 1992 se počet žen kandidujících do politických funkcí vrátil na předchozí úroveň a feministický politický hněv opět ustoupil do pozadí.

To ale neznamená, že by samotný feminismus vyprchal. Naopak – byl živý a v dobré kondici, jen se ubíral jinými směry. Jedním z nich byl záměrný odklon od hněvu 60. a 70. let. Tento hněv sice přinesl mnoho vítězství, ale zároveň zatížil slovo „feministka“ konotacemi šílenství a neatraktivity.

Aby se od těchto asociací distancovaly, snažila se řada feministek proměnit feminismus v něco, co bude působit moderně, přívětivě a atraktivně. Využívaly přitom ironický humor, který se víc zaměřoval na uklidnění nefeministů než na jejich konfrontaci.

Vezměme si například známé hrnky s nápisem „slzy mužů“. Představte si feministku, která z takového hrnku skutečně pije „slzy mužů“. Tento obraz dovádí stereotyp rozzuřené feministky ze 70. let do absurdna. Majitelka hrnku samozřejmě není tak zuřivá – a právě to je součást poselství. V podstatě říká: „Jsem naštvaná – ale ne zas tak moc. Jsem feministka, ale ne ta feministka.“

Do roku 2016 se feministický politický hněv zdál být záležitostí minulosti. Mnoho žen se cítilo uklidněno viditelnými známkami pokroku směrem k genderové rovnosti. Hillary Clintonová byla na cestě stát se první prezidentkou USA a její vítězství se zdálo téměř nevyhnutelné. Ženy převyšovaly muže v počtech na vysokých i postgraduálních školách. Situace byla daleko od ideálu, ale zdálo se, že se soustavně zlepšuje.

A pak přišel Donald Trump.