Dlouhodobé myšlení pro krátkozraký svět

Kdybychom před časem nevynalezli brýle, krátkozrací lidé by měli vážný problém. Viděli by jen to, co mají přímo před sebou, a zůstávali by slepí vůči širším souvislostem.

Smutnou pravdou je, že krátkozraké nejsou jen naše oči, ale i naše mysl. Většina lidí jako by nebyla schopná pochopit, jak lidské jednání ovlivní planetu – a její obyvatele – v dlouhodobém horizontu. Dnes vyčerpáváme zbytky přírodních zdrojů a ničíme místní komunity kvůli krátkodobým ziskům.

V zájmu budoucích generací je nejvyšší čas nechat si „přeměřit zrak“ a otevřít mysl dlouhodobé perspektivě. V tomto shrnutí se dozvíte, proč jsou lidé od přírody krátkozrací a proč selháváme při uvažování v delších časových horizontech. Uvidíte, jak nás tato krátkozrakost může přivést k pádu.

To ale neznamená, že veškeré naše úsilí je předem odsouzeno k nezdaru. Zjistíte také, že můžeme změnit směr a vytvářet udržitelnější svět.

Mimo jiné se dozvíte:

• proč muselo britské letectvo shazovat na Borneo kočky,
• kolik textových zpráv denně dostávají teenageři,
• a kolik hamburgerů prodá McDonald’s za jedinou minutu.

Lidé dokážou vymýšlet velmi konkrétní řešení pro konkrétní problémy, ale příliš nám nejde přemýšlení o dlouhodobých důsledcích těchto řešení. Jinými slovy: jsme krátkozrací.

Kdysi dávno nám tato krátkozrakost prospívala. Udržovala naše pravěké předky soustředěné na to nejdůležitější – například na hledání potravy a vyhýbání se predátorům. Tato „myopie“ nám tehdy zajišťovala přežití. Dnes nás však začíná přivádět k vlastní záhubě.

Před 10 000 až 12 000 lety lidé vynalezli zemědělství. To nám umožnilo zajistit si obživu v delším časovém horizontu, ale navzdory této převratné technologii jsme zůstali ve své podstatě krátkozrací. Když se ohlédneme zpět, vidíme, jak hluboko je tato vlastnost zakořeněná v našem dnešním destruktivním chování: lidé se někde usadí, vyčerpají přírodní zdroje dané oblasti a tím si připraví vlastní zkázu.

Přesně to se stalo na Velikonočním ostrově. Ostrov, který byl kdysi domovem prosperující komunity, byl zdecimován svými obyvateli, když udělali fatální chybu a vykáceli všechny stromy. Většinu dřeva spálili jako palivo, zbytek použili na klády, po nichž přesouvali své obrovské sochy. Odlesnění se dnes považuje za hlavní příčinu toho, proč populace Velikonočního ostrova nakonec vymřela.

Místo abychom se z takových chyb poučili, v krátkozrakosti pokračujeme – s devastujícími následky. V 50. letech 20. století, když se na asijském ostrově Borneo potýkali s komáry přenášejícími malárii, reagovala Světová zdravotnická organizace (WHO) tak, že rozsáhlé oblasti ostrova postříkala DDT, vysoce toxickým pesticidem. Komáry se podařilo zlikvidovat, ale toto krátkodobé řešení vůbec nebralo v úvahu dlouhodobé problémy, které tím vznikly.

Gekoni začali požírat kontaminovaný hmyz a umírali na otravu DDT. Kočky lovily otrávené gekony a také začaly hynout. Potkani tak přišli o své hlavní predátory a jejich populace prudce vzrostla – stejně jako výskyt tyfu a moru.

Kvůli krátkozrakému postupu WHO pak muselo britské královské letectvo shazovat do postižených oblastí Bornea kočky, aby znovu snížilo počet potkanů.

Času a efektivitě přikládáme obrovský význam – proč je pro nás přesto tak obtížné zvažovat dlouhodobé důsledky vlastního jednání?

Kořen problému spočívá v naší neschopnosti myslet za hranice vlastního života a skutečně chápat tzv. hluboký čas, který se počítá na miliony či miliardy let. I když často čteme o vědeckých faktech a číslech týkajících se dlouhých časových období – například že Země je stará 4,6 miliardy let – takto obrovské časové úseky si nedokážeme představit.

Skutečně pochopit dokážeme jen to, co můžeme sami zažít. Nejdelší časový úsek, který si umíme reálně uvědomit, je zhruba 80 let – což je ve srovnání se 4,6 miliardy let téměř nic.

Zatímco s hlubokým časem se marně snažíme vyrovnat, v každodenním životě naopak vynikáme v řízení podle sekund a minut na hodinách. Od okamžiku, kdy nám ráno zazvoní budík, máme oči přilepené k ciferníku. Všechno, co pak děláme, je naplánované a rozkouskované na minuty.

V práci není nic neobvyklého mít mezi schůzkami maximálně pět minut – právě tolik, aby se člověk stihl přesunout z jedné kanceláře do druhé. Tento důraz na hodiny a minuty způsobil, že se naše společnost pohybuje stále rychleji. Neustále k nám proudí textové zprávy a e-maily a očekává se, že na ně budeme reagovat okamžitě.

Jen v posledních třech měsících roku 2008 zpracoval průměrný americký teenager 2 272 textových zpráv měsíčně. To znamená, že v průměru každých 20 minut – ve dne i v noci – nějakou zprávu poslal nebo přijal.

Jaké jsou dlouhodobé důsledky života řízeného hodinami? Tlak na rychlé rozhodování a okamžité výsledky často negativně ovlivňuje kvalitu našich reakcí. Máme také tendenci vyhýbat se dlouhodobým řešením, jako je změna jídelníčku a pravidelné cvičení, a místo toho dáváme přednost lékům, které rychle potlačí aktuální příznaky.

Tento přístup vede k tomu, že se potíže vracejí – často v horší podobě než dříve – a naše zdraví se celkově zhoršuje.