Demokracie včel

Chcete vědět, co se lidé mohou naučit od včel? Jak se ukazuje, odpověď zní: docela hodně. Když se zeptáte skupiny 10 000 lidí, kam chtějí jít, dostanete chaotickou směs reakcí. Roj 10 000 včel je však překvapivě dobrý v tom, jak se kolektivně rozhodnout.

Každý rok, když nastane čas, aby si roj našel nový domov, několik set odvážných včel skautek vede vyváženou a důkladnou „debatu“ o tom, kam se přestěhovat. Pokud vám to připadá jako nemožně složitý úkol pro pár malých žlutých bzučících tvorů, připravte se na překvapení. Následující kapitoly ukážou, jak to dělají.

V tomto shrnutí se dozvíte, co tvoří ideální místo pro hnízdo včel medonosných, jak včely komunikují tancem a co nás včely mohou naučit o rozhodování.

K velkému znepokojení včelařů po celém světě se každý rok odehrává jedna a táž událost. Na konci jara nebo začátkem léta se dvě třetiny všech včel v úlu shromáždí do velké bzučící koule a vytvoří shluk na blízké větvi stromu. Zůstanou tam několik hodin nebo i dní, než nakonec odletí do zcela nového domova.

Jak si ale vybírají, kam se přestěhují? Jak se ujistí, že je nové místo dostatečně velké a bezpečné pro celý úl? A když se pak všechny společně vydají na cestu, jak vědí, kam letět?

Jak autor zjistil během desetiletí pečlivého výzkumu, proces, kterým včely nacházejí nové hnízdiště, je fascinující a zároveň pozoruhodně demokratický – natolik, že bychom se z něj mohli leccos naučit i my.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Včely medonosné si každý rok vybírají nové hnízdiště prostřednictvím složitého demokratického procesu.

Včely lidi fascinují už po staletí a pro med je chováme nejméně od dob starého Egypta. Teprve ve dvacátém století jsme však začali včelám opravdu rozumět – a velkou část průkopnické práce odvedl německý vědec Martin Lindauer.

Jednoho dne roku 1949 Lindauer pozoroval roj včel, když si všiml něčeho neobvyklého. Několik včel provádělo tzv. vlnivý tanec (waggle dance) – pohyby, jimiž včely ukazují ostatním, kde se nachází nektar. Tyto konkrétní tance se ale od běžného „nektarového“ tance lišily. Za prvé, tanečnice nenesly žádný pyl, jak to obvykle bývá. Navíc se zdálo, že jsou mnohé z nich špinavé – jedna byla pokrytá sazemi, jiná cihlovým prachem a další něčím, co vypadalo jako mouka.

Lindauer začal tušit, o co jde. Nehledaly tyto včely nové hnízdiště? Trvalo roky experimentů, než svou hypotézu potvrdil – a později na jeho práci navázal autor této knihy ve Spojených státech.

Čím více vědci odhalovali o složitém procesu, jímž včely rozhodují, kde si postaví nový domov, tím více je udivovaly jejich demokratické „debatní“ schopnosti. Dnes autor dokonce používá metody inspirované včelami medonosnými, když předsedá poradám.

Celý proces hledání nového hnízdiště je natolik fascinující, že stojí za to se na něj podívat podrobněji. A přesně to uděláme v následujících kapitolách.

Co vlastně jsou včely? Než se do autorova výzkumu vrhneme jako včela do květu krokusu, připomeňme si několik základních faktů.

Před včelami tu byly vosy. Zdá se, že včely se vyvinuly právě z vos asi před 100 miliony let, v době dinosaurů. Klíčový rozdíl mezi vosami a včelami spočívá v tom, že včely nejsou masožravé – živí se výhradně pylem a nektarem květů.

Existuje téměř 20 000 druhů včel a většina z nich žije a hnízdí samostatně. Včely medonosné jsou však vysoce společenské. Spolupracují tak efektivně, že se o nich často mluví jako o superorganismu – celé kolonii, která se chová jako jeden organismus, přestože ji tvoří zhruba 10 000 jednotlivců.

Hlavní poselství této kapitoly zní: Úl včel medonosných funguje jako jeden brilantně organizovaný celek.

V srdci úlu je královna, která navzdory svému velkolepému titulu plní v zásadě jedinou funkci: klade vajíčka. Každé léto jich naklade kolem 150 000. Drtivá většina z nich se vyvine v dělnice – všechny jsou to samice. Jen asi 5 procent tvoří samci, tzv. trubci, jejichž jediným úkolem je najít královny z jiných kolonií a spářit se s nimi.

Jakmile královna naklade vajíčka do několika buněk úlu, tzv. matečníků, začnou přípravy na rojení. Dělnice začnou královnu ošetřovat jinak: méně ji krmí a dokonce ji začnou třást a jemně kousat. Královna tak postupně ztratí asi 25 procent své tělesné hmotnosti – musí být dost lehká, aby mohla létat.

O pár dní později je úl připraven k rojení a dvě třetiny včel – včetně královny – úl opustí a už se do něj nikdy nevrátí. Dočasně se usadí na větvi stromu.

Mezitím se v původním úlu z matečníku vylíhne nová královna, která svou přítomnost oznamuje zvláštními zvuky zvanými „tooty“. Pokud uslyší odpověď – zvuk „kvák“ – může být v nebezpečí. „Kvaky“ jsou totiž zvuky dalších nových královen, které jsou stále ještě v matečnících a čekají, až se prokoušou ven. Vylíhne‑li se jich víc, svedou mezi sebou boj na život a na smrt.

To je ale jiný příběh. My se zaměříme na to, co se děje s rojem včel, který odletěl a – jak si pamatujete – stále visí v nebezpečné poloze na stromě.