Dělání smyslu

Pokud navštívíte univerzitní kampus, zjistíte, že každé oddělení sídlí ve své vlastní budově. Jednotlivé disciplíny zůstávají převážně izolované a hranice mezi obory jsou pevně vymezené. Jakmile ale kampus opustíte, rozdíl je zřejmý: realita takto rozdělená není.

Abychom skutečně porozuměli světu i vlastní mysli, je nezbytné uvažovat napříč obory. Musíme kriticky zkoumat myšlenky – dobré i špatné – které se v našich společnostech ujaly. Zvlášť důležité je analyzovat ty špatné, nahrazovat je lepšími a tím vytvářet lepší svět pro všechny.

Tyto úryvky se dotýkají některých z širokých témat probíraných v podcastu Making Sense, který tvoří rozhovory mezi autorem Samem Harrisem a různými hosty. Společně v nich zkoumají vše od vědomí přes identitu a tyranii až po umělou inteligenci a mnohé další oblasti.

Na této cestě zjistíte mimo jiné, proč by i termostaty mohly být vědomé, proč je svobodná vůle iluze a jak je každý člověk, kterého znáte, v jistém smyslu „složen z matematiky“.

Začněme otázkou, která se na první pohled zdá jednoduchá, ale překvapivě obtížně se na ni odpovídá: Co je to vědomí? Různě se definuje jako „citlivost“, „uvědomování si“, „subjektivita“ nebo „prožívání“. To jsou ale v zásadě jen synonyma – ne skutečná definice.

Lepší charakteristiku nabízí Thomas Nagel ve své eseji z roku 1974 „Jaké to je být netopýrem?“. Nagel v ní formuluje vědomí jako skutečnost, že – jak říká – „existuje něco, jaké to je být“ jakýmkoli organismem. Například existuje něco, jaké to je – jaké to pocitově je – být vámi. Naproti tomu neexistuje nic, jaké by to bylo „být“ třeba sklenicí vody stojící na stole.

Samotné vymezení pojmu vědomí je však jen prvním krokem k tomu, abychom mu skutečně porozuměli. Klíčové sdělení této kapitoly zní: Evoluční účel vědomí je stále záhadou.

Na počátku 90. let představil filozof David Chalmers široce diskutovaný „těžký problém vědomí“. Ptá se: Proč vědomí vůbec vzniká? Velmi silně máme pocit, že svět subjektivně prožíváme. Proč je tomu tak z evolučního hlediska?

Těžký problém se vyjasní, když ho postavíme do kontrastu s tím, co Chalmers nazval „snadnými problémy“ vědomí. Ty se týkají toho, jak se chováme a fungujeme, a lze je vysvětlit pomocí základních mechanismů v mozku.

Vezměme si například zrak. Když vidíme, světelná energie se převádí na neurochemické děje a zorné pole se promítá do odpovídajících oblastí zrakové kůry. Tyto funkční aspekty vědomé zkušenosti v zásadě chápeme – těžký problém však zůstává.

Jedním z možných vysvětlení vědomí je, že jde o epifenomén – v podstatě vedlejší produkt obrovského množství zpracování informací, které v mozku probíhá. Podobně jako kouř vycházející z parní lokomotivy je součástí celku, ale sám o sobě stroj nepohání.

To však není jediná možnost. Neurovědec Anil Seth navrhuje jinou teorii. Podle něj je konečným cílem mozku regulovat a udržovat vnitřní stav těla – a vědomí může k tomuto cíli přispívat. Naše emoce v rámci vědomé zkušenosti vyznačují to, co je pro nás relevantní; mozek pak předpovídá možné důsledky a my se rozhodujeme, jak reagovat.

Uvažujme například základní emoci znechucení. Tento pocit souvisí s tím, jak tělo odmítá něco, co vnímá jako toxické či nebezpečné – třeba rozkládající se jídlo nebo otevřenou ránu – a tím se chrání.

Je zřejmé, že evoluce nám vědomí dala z nějakého důvodu. Otázka ale zní: Jsou lidé jediní, kdo ho mají?

Zamyslete se nad pojmem „paměť“. Obvykle jím označujeme schopnost mozku uchovávat informace z minulosti. Intuitivně máme tendenci považovat vzpomínku na to, co jsme včera večeřeli, a vzpomínku na to, jak se má správně máchnout tenisovou raketou, za v zásadě stejnou funkci.

Neurologicky však jde o zcela odlišné procesy.

V dějinách jsme se opakovaně mýlili v tom, jak naše mysl funguje – a teorie vědomí nejsou výjimkou. V minulosti například mnoho lidí předpokládalo, že vědomí musí být neoddělitelné od jazykových schopností. To ale zjevně neplatí.

Klíčové sdělení této kapitoly zní: Je možné, že vědomí mají i zvířata – a možná dokonce i neživé systémy.

Všichni lidé se skládají ze stejných biologických komponent. Dává proto smysl uvažovat, zda vědomí nepřísluší všem systémům, které jsou z těchto komponent složeny. Můžeme však s jistotou tvrdit, že je například ovád vědomý? Vědci se v tomto bodě výrazně rozcházejí.

Neurovědec Anil Seth považuje za nesporné, že minimálně všichni savci mají vědomé prožitky. Sdílíme přece velkou část neuroanatomie i neurofyziologie. Jazyk může být pro člověka významnou součástí vědomé zkušenosti, ale není jejím nezbytným základem.

Situace se komplikuje, když začneme mluvit o živočiších, kteří jsou od nás biologicky velmi odlišní. Mnoho druhů ptáků například vykazuje sofistikované chování, které na vědomí silně ukazuje. A pak jsou tu chobotnice – inteligentní tvorové s velkým počtem neuronů, ale s tělem, které se od našeho radikálně liší: mají osm chapadel a pohybují se tryskovým pohonem.

Je velmi pravděpodobné, že chobotnice jsou vědomé – ale jejich vědomí bude nejspíš zcela jiné než to lidské.

Můžeme v tomto zkoumání pokračovat stále hlouběji, až nakonec narazíme na otázku: Může být vědomí všudypřítomné?

Tato myšlenka je základem teorie zvané panpsychismus, podle níž je vědomí přítomné už na základní fyzikální úrovni. Podporuje ji hypotéza známá jako teorie integrované informace (IIT). Neurovědec Giulio Tononi v jejím rámci zavádí matematickou veličinu phi, která měří množství informací, jež daný systém dokáže zpracovat. Jakmile phi překročí určitou úroveň, systém se stává vědomým.

Pokud je tato teorie správná, říká filozof David Chalmers, je možné, že i jednoduchý systém, jako je termostat, může být v jistém smyslu vědomý, protože zpracovává informace.

Proč na tom záleží? Bude to nesmírně důležité ve chvíli, kdy se přiblížíme budoucnosti se superinteligentními systémy umělé inteligence, které mohou – ale také nemusí – být vědomé.