Dalekohled optimisty

Dlouhodobé myšlení patří k nejcennějším schopnostem lidstva – ve skutečnosti je to právě ono, co umožňuje existenci civilizace: od plánování architektury přes vznik kultur až po budování systémů. Přesto jsme každý den svědky krátkozrakých rozhodnutí v osobním životě, v komunitách i v celé společnosti.

Ať už jde o spoření na důchod, nebo o přípravu komunit na globální změnu klimatu, dlouhodobé plánování v sobě vždy nese základní dilema: zvolit to, co je lepší pro zítřek, místo toho, co je pohodlné dnes.

V tomto shrnutí se dozvíte, jaké překážky brání moudrému úsudku a jak si vypěstovat způsob uvažování, který vám umožní tyto překážky překonat. Zjistíte také, jak mohou lidé s rozhodovací pravomocí ve společnosti zlepšit svou schopnost zvažovat budoucí ztráty i příležitosti tak, aby z nich měly prospěch i budoucí generace.

S pomocí praktických strategií uvidíte, že nezodpovědné rozhodování není osudem lidstva, ale volbou, které se může každý vědomě vyhnout. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte překvapivý trik, jak přesvědčit mladé lidi, aby si spořili na důchod; proč úspěšná investorka z hedgeového fondu nechává své portfolio „schované“ sama před sebou; a co mohou lovci humrů v Mexiku naučit globální trhy o přizpůsobování se změně klimatu.

Představte si, že jste v supermarketu a nakupujete potraviny s těmi nejlepšími úmysly. Naplníte vozík ovocem a zeleninou a s dobrým pocitem míříte k pokladně. Jenže tam se ocitnete obklopeni mořem čokoládových tyčinek. Lékař vás přísně varoval, abyste se vyhýbali cukru, ale barevné obaly se na vás lesknou ze všech stran a vy už téměř cítíte hříšnou sladkost na jazyku. Na poslední chvíli podlehnete a pár tyčinek z regálu přihodíte.

Víte, že „budoucí vy“ bude tohoto impulzivního nákupu nejspíš litovat – ale právě teď toužíte po okamžitém potěšení.

Klíčová myšlenka je: lidé ani společnosti nejsou odsouzeni k tomu, aby dělali krátkozraká rozhodnutí.

Neuvážená rozhodnutí děláme ve chvíli, kdy vědomě ignorujeme budoucí hrozby a příležitosti, které dokážeme předvídat. A každý den vidíme, jak lidé taková rozhodnutí činí. Ještě znepokojivější než naše osobní přešlapy jsou však neuvážená rozhodnutí na úrovni celé společnosti.

Například globální epidemie eboly v roce 2014 i ekonomická krize v roce 2007 byly mnohem ničivější, než musely být, protože byly ignorovány spolehlivé předpovědi a varovné signály. Nebo si vezměte, že lékaři každý den předepisují léky proti bolesti, aby okamžitě ulevili pacientům – příliš často to však vede k závislosti na opioidech.

Jako druh máme kolektivní tendenci odkládat řešení nejpalčivějších problémů. Stačí si připomenout, jak politické systémy selhávají v reakci na globální klimatickou krizi, přestože ta ohrožuje samotnou existenci lidstva.

Při tolika chybách v úsudku by se mohlo zdát, že lidé jsou ze své podstaty nerozumní. Autor však tvrdí, že neuváženost není pevně daná lidská vlastnost. Naopak – právě fatalistický mýtus, že „takoví prostě jsme“, lidi paralyzuje tváří v tvář budoucím změnám.

Autor nazývá naši současnou dobu „věkem neuváženosti“, protože sázky pro lidstvo nikdy nebyly vyšší: musíme přemýšlet o budoucnosti v kontextu stoupající hladiny moří a přehřívání planety. Zároveň ale máme bezprecedentní nástroje, jak včas zachytit varovné signály katastrof.

Vidíme, jak dědictví našich dnešních rozhodnutí ovlivní zítřek – ať už jde o to, jak úspory zlepší naše podmínky v důchodu, nebo jak dnešní spalování fosilních paliv zdevastuje zítřejší přírodní prostředí.

Dobrá zpráva je, že rozumné rozhodování je dovednost, kterou lze rozvíjet. Všichni se můžeme naučit činit lepší úsudky o budoucnosti – jak na kolektivní, tak na individuální úrovni. V následujících kapitolách se podíváme na podmínky, které lidem brání myslet dopředu, a na nástroje, jež můžeme zdokonalit, abychom tyto překážky překonali.

Každý výplatní den je snadné nadchnout se z přílivu peněz na bankovní účet. Víme, že bychom měli část odložit na důchod, ale ta nová bunda ve výloze by byla skvělým přírůstkem do šatníku, že?

To je typ dilematu, kterému čelíme každý den: víme o dlouhodobých výhodách odkladu uspokojení, ale příliš často podlehneme okamžitému pokušení.

Klíčové sdělení zní: kultura a hodnoty zásadně ovlivňují, jak lidé zacházejí se svými okamžitými impulzy.

Jedním z nejznámějších experimentů, které zkoumají pokušení, je nechvalně proslulý marshmallow test, který v 60. letech provedl psycholog Walter Mischel. Chtěl posoudit schopnost dětí odložit uspokojení. Dětem dal na výběr: mohou si hned sníst jednu ze svých oblíbených pochoutek – například marshmallow – nebo počkat až 20 minut a dostanou dvě.

O desetiletí později Mischel zjistil, že děti, které dokázaly uspokojení odložit, dosahovaly později lepších výsledků u testů SAT a častěji získaly vyšší akademické tituly. Jeho závěry naznačovaly, že schopnost odkládat uspokojení je vlastností jen malé skupiny přirozeně nadaných dětí. Jak test získával na popularitě, stále více lidí začalo vnímat „úspěch“ či „neúspěch“ dětí v testu jako klíčový ukazatel vrozených schopností.

Mischelův výzkum však opomíjel jeden důležitý faktor.

Pozdější studie marshmallow testu v jiných částech světa Mischelovy závěry zpochybnily. V roce 2017 přenesla psycholožka Bettina Lamm marshmallow test z Německa do komunity drobných zemědělců v Kamerunu. Zjistila, že téměř 200 kamerunských dětí „uspělo“ v dramaticky vyšší míře než jejich němečtí vrstevníci – 70 % z nich vydrželo čekat půl hodiny na svou oblíbenou pochoutku, zatímco v předchozí studii to dokázalo méně než 30 % německých dětí ze střední třídy.

Lamm nedokázala poskytnout jednoznačné vysvětlení, proč kamerunské děti čekaly ochotněji. Všimla si však, že byly vychovávány v odlišných podmínkách: například matky očekávaly od dětí větší respekt a méně často reagovaly na jejich projevy potřebnosti než německé matky.

Lammová zjištění – a několik dalších studií marshmallow testu, které následovaly – naznačují, že podmínky pro odkládání uspokojení můžeme vytvářet změnou svých návyků a způsobu života. Jinými slovy, musíme se naučit kulturní praktiky a normy, které podporují přemýšlení dopředu.

Skutečná otázka tedy zní: jaké způsoby života a myšlení podporují rozvoj předvídavosti?