Čtyřdenní pracovní týden

Právě se nacházíme uprostřed čtvrté průmyslové revoluce. Technologie změnily způsob, jakým pracujeme, i podmínky, za nichž jsme zaměstnáni. Díky digitálním technologiím a internetu jsme byli svědky vzestupu takzvané gig ekonomiky – ta se vyznačuje dočasnými zakázkami pro freelancery, flexibilní pracovní dobou a minimem zaměstnaneckých výhod. Tato smluvní práce je často založená na online komunikaci, místo aby pracovník byl fyzicky přítomen v kanceláři.

To znamená, že zaměstnanci jsou neustále online a napojení na své aktuální úkoly – jako by byli pořád v práci. V důsledku těchto změn mnoho lidí často střídá zaměstnání, pracuje příliš mnoho a má jen málo jistot, které dříve poskytovalo stabilní zaměstnání. Často jsou přetížení a finančně nestabilní. Jednoduše řečeno – celý tento systém je neudržitelný.

Naštěstí existuje alternativní přístup: čtyřdenní pracovní týden. Tím, že kombinuje flexibilitu gig ekonomiky se zaručeným platem za plný úvazek, může čtyřdenní týden představovat odpověď na mnohé problémy moderního pracovního prostředí. Ve skutečnosti se může stát budoucností práce.

Čtěte dál a zjistíte, jak může zlepšit pohodu pracovníků a zároveň zvýšit produktivitu i ziskovost. Dozvíte se, co nám Bruce Springsteen připomíná o práci v minulosti, jak jedna letecká cesta a výtisk časopisu The Economist změnily úplně všechno a proč by nám čtyřdenní týden mohl pomoci vyhnout se klimatické katastrofě.

Když posloucháte texty Bruce Springsteena, přenesete se do doby těžkého průmyslu – potu a dřiny v dřevařském dvoře nebo ocelárně na americkém Středozápadě. Průmyslová práce byla sice těžká, ale pracovníci věděli, na čem jsou. Přicházeli do práce a odcházeli v přesně stanoveném čase. Měli pracovní smlouvu. A pokud měli štěstí, dostávali nemocenskou a měli nárok na důchod.

Kolik z nás může dnes říct totéž? Mnozí pracují v zaměstnáních, která neposkytují ani ty nejzákladnější jistoty. Klíčové poselství této části zní: Způsob, jakým jsou ve 21. století zaměstnány miliony lidí, se musí změnit.

S nástupem gig ekonomiky už firmy nejsou povinny poskytovat tyto základní záruky. A i když gig smlouva teoreticky nabízí svobodu a flexibilitu, realita je často život v trvalé nejistotě. Mnoho lidí v gig ekonomice je totiž formálně vedeno jako OSVČ či freelanceri, přestože fakticky pracují na plný úvazek pro jednoho zaměstnavatele.

Jako freelancer nemá člověk nárok na placenou dovolenou ani na zaměstnanecký penzijní plán. Zároveň je snadno nahraditelný a firma mu nemusí vyplácet odstupné. Stačí drobná chyba – například když kurýr pracující na smlouvu dorazí s balíčkem o pár minut později – a může být okamžitě propuštěn.

To vše znamená obrovské množství stresu pro moderního, nejistě zaměstnaného pracovníka. V souhrnu může taková pracovní situace mít devastující dopady jak na jednotlivce, tak na společnost jako celek. Tato nejistota nás doslova činí nemocnými.

Protože pracovníci v gig ekonomice a lidé v jiných formách dočasného zaměstnání většinou komunikují se svým pracovištěm přes internet, přijímají mentalitu „vždy online“. Jsou neustále na příjmu. Hranice mezi pracovním a volným časem se tak stírá. Není divu, že bez prostoru k odpočinku a bez času na základní životní rutiny – jako je zdravé stravování nebo cvičení – jsme mnohem náchylnější ke stresu a nemocem.

Problém dále zhoršují neustále rostoucí životní náklady. Mnoho pracovníků si nemůže dovolit bydlet blízko svého pracoviště, a tak musejí brzy ráno a pozdě v noci dojíždět v přeplněné veřejné dopravě. Přirozeně pak častěji trpí vyčerpáním a častěji onemocní.

Co to znamená pro společnost, která tyto pracovníky zaměstnává? Přepracovaní nebo nemocní zaměstnanci dělají více chyb a častěji chybějí v práci. Nakonec takový pracovní model produktivitu spíše podkopává a stává se zátěží i pro samotnou organizaci.

Zamyslete se nad vším, co dnes zvládnete se svým chytrým telefonem. Můžete si objednat gurmánské jídlo z restaurace až ke dveřím během dvaceti minut, nebo si ještě rychleji zarezervovat lekci surfování na Havaji.

Přiznejme si to: naše společnost je posedlá šetřením času. Pohodlí je na prvním místě. Vezměme si například Uber, který původně vznikl z myšlenky sdílení automobilů. Co mělo snížit uhlíkovou stopu cestujících, se mezitím proměnilo v obrovskou flotilu vozidel, která dosahuje pravého opaku. Etické otázky jdou rychle stranou, když je po ruce pohodlná jízda.

Klíčové poselství této kapitoly je: Jsme závislí na pohodlí – a to vytváří neudržitelnou pracovní kulturu.

Ukazuje se, že ve jménu pohodlí se obětuje i blahobyt pracovníků. Podívejme se na příklad: objednali jste si před Vánoci balíček z Amazonu z jiné země. Jak je možné, že se k vám dostane včas?

Nejprve sezónní pracovník bez nároku na benefity, kterého lze propustit prakticky ze dne na den, najde produkt ve skladu Amazonu a zabalí ho. Poté řidič kamionu pracující na dohodu přepraví balíček na nejbližší letiště. Protože je snadno nahraditelný, má vůči svému velkému zaměstnavateli minimální vyjednávací sílu, a jeho mzda tak zůstává nízká.

Po příletu na letiště v cílové zemi je balíček dopraven dál, přičemž vzniká uhlíková stopa, kterou nízká cena nákupu nijak neodráží. Následně je zásilka předána dalšímu kurýrovi, opět často na dohodu, k urgentnímu doručení. Pro tohoto řidiče je čas doručení zásadní – pokud se opozdí, může přijít o práci. A protože je v městě, kde pracuje, doprava neustálým problémem, musí jezdit dlouhé hodiny, aby zajistil, že balíček dorazí včas. Domů se tak někdy vrací až dlouho po večeři.

To je skutečná cena našeho pohodlí. Protože se společnost soustředí na to, abychom dostali, co chceme, okamžitě, kdykoli to chceme, a za co nejnižší cenu, někde za to vždy zaplatí pracovník.

V našem příkladu s Amazonem platí, že abyste vy mohli jedním kliknutím obdržet svůj balíček během několika dní, musí mnoho pracovníků snášet nejistotu zaměstnání, nízké mzdy, hrozné pracovní hodiny a absenci jakýchkoli výhod. A to neplatí jen pro Amazon, ale pro celou řadu odvětví v naší ekonomice.

Musí přece existovat lepší cesta, nemyslíte?